Návrat do divočiny
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424431/mid_navrat-do-divociny-XPh-424431.jpg
4
159
50
Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu za protagonisty jejich společné veleúspěšné knihy Raději zešílet v divočině dál. Výsledkem jejich návštěv je tato kniha. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.... celý text
Přidat komentář
Návrat do divočiny je pěkné pokračování Raději zešílet v divočině. Je to více filozofické a přemýšlivé. Textu tam moc není, ale zase je tam spousta dobrých fotografií.
No jo, ty návraty, bývají z nich takové trochu smíšené pocity, že jo? Bylo to fajn, jen už ne takové zjevení, jako v Raději zešílet.
Mou chybou bylo, že jsem očekával prosté pokračování rozhovorů s šumavskými samotáři. Tím ale kniha není, je spíš vyznáním Aleše Palána ze vztahů k těmto lidem, ba až trochu ódou na jejich výjimečnost a hledáním toho nejkladnějšího na nich. Čte se to dobře, rychle, rád jsem se do světa samotářů znovu vrátil, i jsem si pak znovu zalistoval do původní "Raději zemřít...", ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že jde o obchodní kalkul nakladatelství - prostě z toho "produktu" vyždímat, co to ještě dá, asi jako Nestlé s šizenou Studentskou pečetí;-). Že dají na obálku fotku člověka, který nepřímo prosil, aby tam nebyl, a ještě to drze přiznají, se mi zdá trochu křivácké. Kniha nemá daleko k tomu, abych prohlásil, že kdybych ji nečetl, o moc bych nepřišel. Až závěrečné shrnutí v kapitole "Jsi rád na světě" posunulo mé rozhodování mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami směrem nahoru.
Na knize byly nejpůsobivější fotografie. Jan Šibík prostě umí zachytit atmosféru. Co se týče textu, pár zajímavých a podnětných myšlenek. Nejvíce asi v doslovu při parafrázi R. Fulghuma.
Osobně mi velmi vadilo, jak autor opakovaně a až příliš často vychvaloval svůj první díl Raději zešílet v divočině. Kniha to byla skvělá, úspěch slavila a já osobně jsem z ní byla nadšená (stejně tak z knihy Jako v nebi, jenže jinak), ale že bych si o tom musela opakovaně číst v druhém díle, to nemusím. Právě pro úspěch první knihy, jsem sáhla po této, ale jak to tak u pokračování často bývá...už to není ono. Taková snaha z toho ještě něco vykřesat, ale přišlo mi to už nadbytečné...
Moc pěkné doplnění první knihy.Je to spíše fotografická kniha s trochou textu,taková krátka sbírka autorova zamyšlení.Ale fotografie jsou opravdu krásné, hlavně ty portrétní.
Nejvíc se mi líbil epilog.
Třetí, patrně závěrečná část o šumavských samotářích a jejich osudech, tentokrát hlavně z pohledu autora Palána.
Možná je méně výživná, stručná, pořád je přitom ovšem zajímavá a tak by neměla chybět ve sbírce jako poslední střípek knižní skládačky.
(Úspěch předchozích knih pramení možná i z toho, že ukazuje ostatním lidem, jak inspirující je životní změna, kterou se samotáři rozhodli udělat): ..."Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale stačí vědět, že je to možné. Menší změna, pro nás neméně důležitá. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě."
Knihy to jsou svým způsobem exotické ve své jedinečnosti a specificky moudré. Učí nás vidět, vnímat svět jinak, rozumět, odhodlat se k něčemu, vzpomenout si, že cesta do přírody nemusí vést jen po hlavních turistických stezkách, vrací nás zpět k přírodě, nemateriálním věcem, duchovnu, který má každý postavený někde jinde a jak píše autor, odhodlat se třeba ke změně něčeho, co nám už dlouho nevyhovuje a nemusí to být jen prostor, který někde a s někým obýváme. Někdy člověk potřebuje popostrčit. Oprostit se od přebytečného, zbytečného, rozptylujícího, nevyhovujícího nebo toho, co ho dusí.
Podobné knížky v dnešním komerčním světě nevychází, je vidět, že mít hodnoty jinde než většinová společnost a nestydět se za to, už je v dnešní době cizorodé, mile nápadné a svým způsobem i atraktivní. Je to jeden z tisíce způsobů života, který můžeme vést. Konkrétně poustevničení bylo vždycky okrajovou záležitostí. Když to ovšem člověku vyhovuje a žije tak smířený se světem a svými "drobnými" radostmi, proč ne?
Kéž by se každému podařilo najít si své místo, kde si řekne: takhle chci žít, tady je mi nejlépe, tohle je nejlepší z možností, které se mi nabízí. Ne každému se to totiž podaří.
Samozřejmě i pro ty, co nic měnit nechtějí, je poslední knížka pozoruhodná. Třeba už jen tím, že pro zajímavost ukazují nevšední bytí nevšedních lidí, s kterými se my ve městě asi hned tak nepotkáme.
Po Raději zešílet v divočině, která se mi moc líbila, jsem i tuto knihu chtěla mít v knihovně. Přirovnala bych to k bonbonu z hořké čokolády se sladkou náplní. Nemám ráda hořkou čokoládu a přesto ji musím sníst, abych se dostala k sladké náplni.
Na začátku jsem to viděla na jednu hvězdičku. Úvod byl plytký, v jiné knize jsem zjistila, že mě osobní úvahy pana Palána neberou, takže se mi ani tento úvod nemohl líbit. Fotky na začátku knihy se mi nelíbily vůbec, připomínaly mi pokusy začátečníka z fotografického kurzu. Přitom pana Šibíka a jeho reportážní fotky velmi obdivuji. Ale rozmazané fotky květinek a černé fleky ze kterých vystupuje špička smrku byl snad omyl ve výběru. Naštěstí ale o kousek dál začaly fotky něco říkat. Portréty jsou opravdu moc hezké, zejména u bratrů Klišíků se mi líbily moc.
Jednotlivé texty jsou často spíš úvahami autora, ale jsou vždy navázané na jednotlivé samotáře a často jsou zajímavé, obohacující. To čtení se mi líbilo, i když o samotářích jako takových nic nového nepřineslo.
Nastavovaná kaše, co k tomu dodat ani barevné fotky nezastrou myšlenkovou chudobu. Standard novinářského mainstreamu.
Opětovná návštěva u samotářů dává čtenáři možnost nahlédnout, jak se jím daří. Kniha je psána vyprávění z pohledu autora, ne tak jako prvotina (dialog). Líbí se mi tam autorovy myšlenky a nejedno milé zamyšlení (závěrečný doslov). Jak autor sám píše kniha měla původně být pouze fotografická, nicméně děkuji za vaše náhledy zpět k původním "samotářům".
Další krásná kniha. I když jinak krásná, než Raději zešílet... . Doplňuje se s ní, vypovídá o zúčastněných pohledem autora (a vlastně dost i o autorovi)... a samozřejmě ty nádherné fotky. Obvykle mi obrazové a fotoknihy tolik neříkají, ale tahle byla výjimkou, listovat v ní byla čistá radost. Možná i proto, že radost ze života a za život je vlastně jakýmsi spojujícím motivem celé knihy... a je patrná jak ze slov, tak z obrazů. Nádherná věc.
První kniha o samotářích (Raději zešílet v divočině) je s touto tématikou nová. Ale nemyslím si, že to je hlavní důvod, proč je lépe hodnocená. Je totiž mnohem hlubší a jaksi opravdovější. Oproti ní je Návrat do divočiny slabší. Rozhovory jsou kratší, nejdou tak do hloubky, čtenář se vlastně ani tolik nedozví. První knihu chci mít ve své knihovně, druhou asi oželím. Nepřináší nic nového.
Je to knížka více o autorovi, než o těch lidech, které popisuje. Ale hezká, taková poetická...
Krasne shrnutí předešlé knihy a ty fotografie a doslov? ZIJ PO SVÉM, JE TO TVŮJ ŽIVOT, nedavej ho nikomu jinému, KDYŽ JE POTŘEBA, UTEČ.... pomáhej druhým... peace Katerina
Líbilo se mi, že tento "návrat" byl pojat trochu jinak než první setkání se samotáři. Líbily se mi autorovy úvahy o jednotlivých samotářích a jeho domněnky o tom, kdo co proč a jak asi dělá a myslí...
Návrat do divočiny není knihou, ve které by nám již známí samotáři byli hlavními hrdiny textu. Označila bych jí spíš takovým epilogem/dodatkem k první knize, textem, díky němuž se můžeme podívat na samotáře očima pana Palána.
Bylo to jiné než jsem čekala, ale úplně zklamaná nejsem.
Dozvídáme se něco málo z toho, co se dělo po vydání první knihy. Jaký vliv měla kniha na čtenáře a naopak jaké "důsledky" měl zájem o knihu na samotáře. Ale i to, jaký vliv mají samotáři na autora.
Kniha odkazuje na šest hlavních rozhovorů (z původních osmi) - vystupuje v ní: Rudy, Roman Szpuk, Dáša, Mirek Sedláček, Martina Kyselová a bratři Klišíkové. Setkáváme se s nimi v krátkých medailoncích, proložených nějakou tou vzpomínkou na ně. Některé si i celkem opakují (je pouze rozvinuto to, co bylo zmíněno už v první knize). Občas se dozvíme i něco nového o jejich dalším životě, ale je toho pomálu. To samozřejmě nedávám za vinu autorovi - život a čas na samotě plyne jinak a nelze očekávat převratné změny a rozuzlení. A protože ani samotáři nejsou nesmrtelní, autor se v textu loučí s jedním z protagonistů - s Mirkem Sedláčkem.
Kniha by samozřejmě sama o sobě nefungovala, ale jako doplnění předchozí knihy ji považuji za celkem povedenou.
Další setkání se samotáři, tentokrát bylo méně vyprávění a více fotografií které řeknou mnohé pokud umíte číst mezi řádky , texty jsou vyloženě filosofické o žití jednotlivých samotářů o jejich smyslu bytí. Milé příjemné , nicméně wau efekt jako u "raději zešílet" a jeho druhého dílu se bohužel nekonal . Půjčeno z knihovny.