Na řadě je Max
Leena Parkkinen
Max a Izák jsou siamská dvojčata. Když se v roce 1899 narodí, matka se o ně nedokáže postarat, a tak se přičiněním tety ocitnou jako hříčka přírody v místním cirkuse. Zde se poprvé cítí jako plnoprávné lidské bytosti - spřátelí se s ostatními zrůdami, monstry a ztracenými existencemi a zjišťují, že běžní lidé je vnímají jako umělce a jsou ochotni za jejich vystoupení platit. Konečně šťastna, objíždějí dvojčata celou Evropu. Osudový zlom nastane, když se v Helsinkách seznámí s okouzlující, ale naprosto nemorální Iris. Muži tuto femme fatale uctívají, ženy nenávidí. Izák se do Iris rázem osudově zamiluje...Jak se s jejich vztahem vypořádává Max? Román Na řadě je Max je literárním debutem Leeny Parkkinen, líčícím s neobyčejnou citlivostí a v barvitých epizodách bizardní zákulisí cirkusového prostředí, problémy dvojčenství i dvojnictví a v neposlední řadě též nespolehlivost jakéhokoli vyprávění. Autorka za román obdržela v roce 2009 cenu prestižního finského deníku Helsingin Sanomat.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2014 , ArgoOriginální název:
Sinun jälkeesi, Max , 2009
více info...
Přidat komentář
Na knihu jsem se docela těšila, přece jen anotace vypadala slibně. Bohužel mě ale nenadchla tak, jak bych si představovala. Četla se mi ztěžka a částečně mě nudila. Jen Madame Maxima, Mona a Lucia mě dokázaly vtáhnout do děje.
Příběh siamských dvojčat mě zaujal a nadchl. Autorka zvolila střídání časů a popis života Maxe a Izáka. Myslím si, že knížka stojí za přečtení. Určitě ne každému se autorka trefí do noty, ale mně rozhodně ano.
Zvláštní členění knihy, skákání z jednoho roku do druhého. Hrdinové si mě ničím nezískali. Konec knihy mi vyrazil dech - ne co se stalo, ale tím popisem...síla.
Přemýšlela jsem poměrně dlouho, co o knize napsat. Dalo by se říci, že je výborná, jenže... mně se nelíbila. Přečetla jsem ji jedním dechem, nedokázala ji odložit a přece už jsem zažila knihy, které se mi líbily víc a dostaly se mi "pod kůži". Příběh siamských dvojčat Izáka a Maxe je v každém případě zajímavý, ale neseděl mi styl vyprávění, přeskakování z roku do roku a z místa na místo, vracení se v čase atd. Když jsem se souvisle začetla, musela jsem se vracet na začátek kapitoly, abych si oživila kde právě jsme a v jakém roce...
Tuto knihu jsem nečetla, ale její anotace velmi nápadně připomíná obsah povídky Egona Erwina Kische Srostlé sestry.
Kniha mě vůbec nebavila,neslaná,nemastná.Přeskakování v čase není nic moc pro mě.Myšlenka příběhu jako takového mě zaujala ale prezentace na papíru mizerná.