My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.... celý text
Přidat komentář
Fantazmagoria napisana pred sto rokmi sa zda nerealna az do toho momentu, ked si clovek uvedomi, ze za poslednych sto rokov sa uz trikrat zopakovala. Zo zaciatku sa ma clovek problem do toho dostat, ale potom to uz ide. Odporucam.
Samozřejmě velmi oceňuji tuto knihu, vzhledem k roku, ve kterém byla napsána. Nicmene, že by mi úplně vyhovoval styl volného toku myšlenek, nedokončených vět a vyjadřování odpovídající počátečnímu šílenství... Těžko se to čte ,ale nejen pro výše vyjmenované. Akce je tam velmi pomálu. Kdyby to bylo napsané jako současná kniha hodím hodnocení 1-2. Musí se to holt vzít v kontextu doby.
Opět se mi to stalo - moje přehnaná očekávání se střetla s "všední" realitou. Jestliže se jedná o inspirační zdroj geniálního 1984 a trochu horšího, přesto však děsivého Konce civilizace, musí to přece být bomba!
Ale nebylo. Alespoň pro mě ne. Neměl jsem problém ani tak se zvláštním stylem, jakým je My napsáno, ani se spoustou matematických metafor, ani s tím, že bylo v knize poměrně málo akce. Děj mě jen prostě nedokázal vtáhnout a chvílemi jsem se začínal nudit. Ona totiž klíčová zápletka, odehrávající se v (šílené!) dystopické společnosti, byla až moc jednoduchá. Přísně racionální člověk začne pociťovat potlačované emoce a lusknutím prstů zahoří láskou k neznámé ženě. Jenže - charaktery (kromě D-503) byly dost ploché, motivace k jejich chování mi byla záhadou a v některých částech bych se vůbec nebránil tomu, aby Zamjatin trochu více vysvětlil, proč se to či ono stalo, proč ta které postava tak či onak jednala.
Klobouk dolů vzhledem k tomu, kdy byla kniha napsána. Na druhou stranu ale nemůžu knize, která mě spíše nudila než bavila, dát více než průměrné hodnocení jen proto, že je až překvapivě nadčasová.
"Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách - snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit."
Ač jako zapálenému demokratovi, nemůže mi na mysl nepřijít více či méně nucený "export demokracie" na Blízký východ... stejně ovšem jako jařmo dějinné predestinace, kterou na nás vložili vševědoucí komunisté.
"Bílé nemůže být zároveň černé, povinnost nemůže být totožná se zločinem. Nebo snad v životě neexistují černé a bílé a barva závisí pouze na základní logické premise?"
Velmi zajímavé dystopické dílo. Vše se odehrává ve zmechanizovaném světě, kde není místo pro fantazii. Hlavní postavou je zfanatizovaný vzorný občan, který svůj život zaznamenává do deníku pro mimozemské "zaostalé" civilizace.
Kniha mě sevřela a nepustila až do poslední stránky. Konec se dal celkem předvídat, ale na tom bylo dílo postavené - vše mělo své souvislosti.
Akorát jsem se trochu ztrácela v různých metaforách, kterými autor rozhodně nešetřil. Z toho důvodu chápu, proč se mnoha lidem čte kniha špatně, rozhodně to není pohodové čtení.
Zamjatinův dystopický svět si mne nezískal. Nejspíš za to mohou všechny ty přímky, rovnice a odmocniny. Kniha na mě působila hodně kafkovski, a já se jen stěží dostala až na poslední stránku.
Zamjatinův svět si dokážu až s děsivou lehkostí představit. Pořád mi neleze na mozek, že knihu napsal v roce 1920. Je to tak dávno, a přitom je to tak aktuální!
Za mě je z ikonické trojice dystopických románů (1984, Konec civilizace) nejlepší. Je strašná škoda, že je My ve stínu 1984 a většina lidí se tak k tomuto dílu ani nedostane. Bez My by možná žádné 1984 ani nebylo!
Působí to mnohem osobnějším dojmem, jelikož je to psáno formou deníku, který patří D-503 (už jen to originální pojmenování postav je velmi děsivé, ale absolutně geniální). Vidíme tento zmechanizovaný svět z pohledu vzorného občana, který tento svět uznává a respektuje, až vše naboří jedna tajuplná nevyzpytatelná žena I-330. Popis pocitu lásky slovy D-503 je jeden z těch nejmilejších a nejpodivnějších popisů citů, se kterým jsem se kdy setkala.
A ten konec mě srazil na kolena. K tomu není co dodat.
Sto let stará kniha a tolik aktuálních myšlenek. Jsme zavedeni do světa, kde lidé ztratili svou osobní svobodu a individualitu, kde nekriticky přijímají rozhodnutí jedné vládnoucí osoby a kde vzepření systému a projevení pochyb je tvrdě trestáno. Stejně jako Orwell přišel Zamjatin s dílem, které nás upozorňuje na systém, ke kterému je lehké sklouznout. Zajímavé je, že autor pracuje stejně s pamětí národů a že stejně jako v díle 1984 si lidé na minulost nepamatují nebo jim přijde neuvěřitelná a zvrácená. Zamjatin i Orwell tak pokládají čtenáři stejnou otázku – Je opravdu lidská paměť tak ovlivnitelná?
Knihu som mal veľmi dlho uloženú v poličke a nie a nie sa k nej dostať. Vy toto nerobte, keďže by ste zbytočne odkladali úžasné dielo. Vo forme krátkych a dokonale vymeraných denníkových záznamov odkrýva antiutopický svet bez súkromia a bez individuality, svet matematicky presne vymeraný, kde odchýlenie sa od štandardu znamená okamžitú anihiláciu v Dobroditeľovom Stroji.
D je matematik, hlavný konštruktér veľkolepého Integrálu. Žije svoj dokonale vymeraný život a nič mu nechýba. Až do momentu, kedy do jeho presne logického života vpadne I. I, ako imaginárne číslo, ako nová matematika. So svojím obočím vykresľujúcim X, to X, ktoré D pri všetkej svojej snahe nedokáže vyriešiť. A tak sa vyriešenie tohto X, uchopenie imaginárneho čísla I stane posadnutosťou.
Naozaj nemyslím, že by sme vzťah D a I mali nazývať láskou. On ňou bol posadnutý, ona ho viac využívala, než skutočne milovala. Vytrhla ho z jeho dokonalého života, bojovala za svet, o ktorom je on (možno i my) presvedčený, že možný nie je. Revolúcie skončili. Vo svete už niet miesto pre ďalšiu Revolúciu, vo svete nekonečno neexistuje. A tak spejeme ku koncu, ktorý tušíme, no odmietame. Smerujeme do náruče Dobrodinca... a jeho Stroja.
Zamjatinov štýl sa mi väčšinu knihu čítal dobre. Som informatik, mȏj mozog funguje na matematike a tak som hlavnému hrdinovi i svetu rozumel. Problém nastal až na konci knihy, kedy sa poriadok rúca a D je čoraz zmätenejší. Posledných asi 20 strán som musel čítať dva krát, aby som pochopil.
Na mnohých miestach som mal pocit, že toto poznám, toto som čítal, a vedel som aj kde - 1984. Originalita je ilúzia, aj u veľkých, ako je Orwell.
Jednotný stát pod vládou Dobroditele, skupina Strážců, svět, ve kterém neexistují rodiče, a kde jakákoli myšlenka proti Dobroditeli končí jistou smrtí.
Ze začátku mi trvalo docela dlouho se do knihy začíst, zápisky byly zmatené a nesouvislé, příběh mě ne a ne uchvátit. Ač ve druhé polovině knihy jsem se těšila, jak to celé dopadne, nemohu se zbavit pocitu jisté těžkopádnosti, která celou knihou prostupuje...
Nemůžu hodnotit, neboť jsem nedočetla. Bohužel styl deníkových zápisků a forma, jakou je kniha psaná, mi vůbec nesedly. Ve třetině odloženo na neurčito.
Hodnotím verzi vydanou nakladatelstvím Maťa.
Asi to nebylo dílo úplně pro mne. Nebýt vysvětlení v doslovu knihy a přihlédnutí k datu překladu, nechápal bych, proč mi kniha tolik nesedla. Zamjatin totiž píše zběsile futuristicky a to mnohdy vede k popisům, ve kterých se ztrácím. Ani nelze říci, že by děj chyběl nebo byl nejasný, spíš je popis natolik emotivní a útržkovitý, že se v něm ztrácím. Někdy mi to přišlo, jako by někdo přepsal slovo od slova komix i se všemi citoslovci. Dějová linka je přitom podobná ostatním knihám podobného ražení - 1984 nebo Brave new world. Je tedy na pováženou zda dnes má smysl ještě My číst a nevzít si raději některou z jiných zmiňovaných klasik.
„Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; … Není to k smíchu? U nás tenhle matematickomorální úkol vyřeší v minutě každé desetileté číslo; u nich to nedokázali všichni jejich Kantové dohromady (protože ani jednoho z těch Kantů nenapadlo vytvořit systém vědecké etiky, tj. etiky založené na odčítání, sčítání, dělení a násobení).“
„A taky si představte, že se lidé tehdy milovali pro nic za nic, planuli, trápili se… To přece bylo hloupé plýtvání lidskou energií, viďte?“
A přesto se milý D-530 (jinak hlavní hrdina a vypravěč), přepočítal … ve svých vzorcích jaksi zapomněl na jednu velmi důležitou veličinu – totiž … ženu :-).
„tváře nezkalené pošetilostí myšlenek … a najednou tu stojí žena a v očích se jí zračí jakési divné zneklidňující X a já je nemohu pochopit, dát mu číselné vyjádření …“
Jediná věc, která totiž může narušit řád … je lidská fantazie :-) … jako zdroj chaosu a nevypočitatelnosti!
Zamjatinovi se povedl celkem mistrovský kousek … v krátkém příběhu se mu podařilo fascinujícím způsobem vykreslit psychické pochody, procesy v lidském myšlení, či ještě jinak, stav člověka,
… který se musí rozhodnout, co je a není správné,
… a který je najednou nucený naslouchat hlasu rozumu, ale především, hlasu svého svědomí.
Musí tedy najednou dělat něco, s čím neměl dosud žádnou zkušenost … pochybovat o svých činech.
Pro milého D-530 to znamená, že musí opustit svou „komfortní zónu“ … ve které mají všechny lidské skutky logická zdůvodnění …
„a najednou jsem spatřil všechnu krásu toho velkolepého baletu strojů … ptal jsem se sám sebe, proč je to tak krásné? … dá se odpovědět: protože to je nesvobodný pohyb, protože veškerý hluboký smysl tance je právě v absolutní estetické podřízenosti, v ideální nesvobodě. A je-li pravda, že naši předkové se oddávali tanci ve chvílích největšího zanícení (náboženské mystérie, vojenské přehlídky), znamená to jedině, že instinkt nesvobody je člověku odedávna vlastní …“
… a učinit krok ven z bezpečného úkrytu do světa, kde už se lidský život nedá převést na matematické operace, jen tak totiž může zjistit, že svět ve své racionální podobě zabíjí lidskou přirozenost … a teprve pak mizí sterilní MY.
„Kterýsi starověký myslitel vyslovil, ovšem náhodou, moudrou věc: Láska a hlad vládnou světem. Ergo: kdo chce ovládnout svět, musí ovládnout …" ... doplňte si,prosím, už sami :-).
„Pustit na ulici houfec takovýchhle holých, nahých pravd… No, představte si to…“
Nedokážu tuhle knihu patřičně ocenit. Strašlivě mě ruší styl a do něj našroubovaná matematická vyjádření - pro všechno.
Ano, chápu, že svět toho románu je jiný. Dovedu pochopit, proč autor zvolil, jak to říct, matematickou stavbu.
Chvílemi jsem měla dojem, že ten svět je i kreslený. Opravdu jsem viděla krásně vykroužené růžové "O" úsměvu všech žen, které hrdina potkal. Pastelovými barvami natřený povrch a šedou a černou to, co společnost chtěla ukrýt. Tvary a barvy, zvuky a vůně měly svoje matematické vyjádření, svoje hrany a důvod, proč za nimi už nic není. Ten svět má svoje hranice, svoje tvary, svůj vzorec, podle něhož funguje - tohle všechno jsem v tom dokázala vidět a chápala, proč je styl takový, jaký je.
Jen mě příšerně deptalo to neskutečné omílání dokola už x krát omletého, v čemž se ztrácel skutečný příběh, který pod tím vším leží.
Základ pro 1984, nepochybuji, ale ona pozdější kniha je stokrát lepší, protože se bez zbytečného košatění prostě s ničím nemazlí.
Také jsem měla po nějaké době plné zuby hrdinova neustálého fňukání nad city, jímž buď nechtěl, nebo nemohl rozumět. Ale spíš nechtěl.
Dnes ráno jsem dočetl...je večer a já nad ní ještě přemýšlím... Doporučuji všem.
Utopie či antiutopie - fakt nechápu, jaký je v tom rozdíl, vždyť všechny utopie jsou antiutopiemi, ať již vykreslují ideální svět jakkoli - mne zajímají od té doby, kdy jsem přečetl Utopii Morovu. A všechny mi jen dokazují, že všechny člověkem vymyšlené ideální světy vykreslují ideální dokonalou totalitu.
Veliké překvapení. Asi nejlepší dystopie, co jsem četl. Ve srovnání s ostatními knihami tohoto žánru vyniká uměleckou kvalitou, působivostí a hloubkou. Zamjatin ví, o čem píše, protože to zažil.
1984 od Orwella je super, ale místy mi přijde děj pomalý. Tohle má dynamiku, možná trošku naivní, ale ta jednoduchost v dnešní uspěchané době mi dělá radost.
Až se nechce věřit, že ta kniha byla napsána před sto lety. Naprosto skvěle a až prakticky logicky a pochopitelně vystižená ztráta individuality a její zbytečnost. Zamjatin skoro dokáže přesvědčit, že to dává smysl a logiku. Matematicky přesně. Škoda, že více nerozvinul teorii práva na rozkoš, opravdu zajímavý nápad.
My je rozhodně povinností! Pro všechny.
Nedokážu pochopit, že takhle knížka je z toku 1920. Respektive nedokážu pochopit, jak Zamjatin dokázal tak přesně předpověděl budoucnost. Z toho člověku až mrazí...
Na to, jak malá knížka to je, je nahuštěná takovými děsivými pravdami dnešní doby, že jen stěží vyvolá jiné emoce, než bázlivý úžas.
My právem patří do svaté trojice antiutopistických románů minulého století. A patří mu čestné místo! Protože nebýt téhle knihy, nejspíš nebude ani 1984 ani Konec civilizace.
Tohle budu ještě chvíli vstřebávat...
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníky
Autorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
Kniha My je v
| Právě čtených | 21x |
| Přečtených | 1 029x |
| Čtenářské výzvě | 133x |
| Doporučených | 86x |
| Knihotéce | 349x |
| Chystám se číst | 612x |
| Chci si koupit | 135x |
| dalších seznamech | 16x |
V porovnání z obdobnými dystopickými novelami 1984 a Kallocain mě My bavilo asi nejméně, nicméně je to dobré čtení a mistrně vykonstruovaný příběh, nabízející analogii k mnoha historickým událostem a v něčem se blížící dystopiím vznikajícím v současnosti (při čtení mi občas problikávaly obrazy z různých epizod Černého zrcadla).