Mlýn na mumie
Petr Stančík
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/334711/bmid_mlyn-na-mumie-NYt-334711.jpg
4
863
863
Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Durman má sice před sebou ještě pět zdánlivě idylických desetiletí, žije však zároveň v době, kdy se rozorávají mohyly a parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovary. A ten bílý prášek je již drogou naší doby. Jedno je pro mě jisté: Stančík vytvořil nejpražštější knihu současnosti, a kdyby dnes psal Angelo Maria Ripellino novou Magickou Prahu, nemohl by tento majstrštyk v pojednání o pražské literatuře pominout. (Bogdan Trojak)... celý text
Přidat komentář
Čtu jako šílenec, ale zřejmě jsem moc zajetý ve svých škatulkách. Už po pár stránkách mě tahle věc úplně odrovnala - v dobrém - a fakt jsem tomu propadl. Ta kniha musela dát autorovi hrozné práce. Není to rozhodně pro každého a vlastně všechny výtky chápu, byť mě osobně připadaly právě super (podivný konec, prasárničky). Ta jinakost mě vážně bavila. Jakkoli jsem fanoušek Miloše Urbana, Stančík jeho knihy atmosférou naprosto válcuje. Zní to jako klišé, ale u čtení jsem skoro doslova všechno to koření, obskurní poživatiny, zpocená těla a smrad starého židovského ghetta cítil. A rád bych si to na pár dní (VŠECHNO, kromě toho mučení) vyzkoušel! Stančík se tímto ocitl na mém guestlistu.
"Mozek a morek se liší jen jedinou hláskou… napadla komisaře maně divná myšlenka. A hned z ní vyskakovaly další a další: Kosti byly stvořeny jako otroci, odsouzené k tomu, aby zbytek těla podpíraly, vyztužovaly a nesly. Přesto se nikdy se svým osudem nesmířily a po miliony let ve svých dutinách z morku tajně vyvíjely zbraň, totiž rozum. Následovala strašná válka, vedená skrze mnohá pokolení až k člověku. V té válce nakonec rozum přebral duši vládu nad tělem. A mozek jakožto morek nejvyšší z kostí — lebky — pak ovládl i všechny ostatní morky..."
"Kdosi v davu zanotoval Kde domov můj a ta magická pra-jazzová píseň, složená v zajíkavých synkopách, začala do sebe nasávat všechen ryk i brebentění kolem a přetvářet ho sama v sebe. Chvíli se nejistě potácela v různých tóninách a kulhala v rytmu, ale jakmile dozněla dlouhá pauza po druhém „můj“, následovala „voda hučí“ už čistě a jednolitě jako hlas Boží"
Krásný jazyk, směs historických reálií, fantastična, gastronomických úletů i erotiky, prostě, jak už někde bylo řečeno "Mlýn na žánry".
Pro mě úžasné čtení.
Faktem je, že Stančík není zářným vzorem genderové ani politické korektnosti. Drze říká a píše věci, za které by ho v Americe už dávno vyhodili z univerzity (kdyby ovšem na nějaké univerzitě učil). Ale co dnes dělá rebela rebelem? Už dávno to nejsou dlouhé vlasy, šokující oblečení ani sexuální výstřednosti, to všechno se mezitím stalo komerčně podchycenou módou a společensky přijatelné je cokoliv. Jediný prostor pro jinakost je dnes v myšlení, nepapouškovat "své vlastní" názory z televize a internetu. Proto je to, co Stančík píše, vysoká literatura, i když se to rádo tváří jako největší škvár. Jen ať se Nanynky rozčilují, že si o nich Stančík myslí, že jsou nanynky. Konečně, vždyť mají pravdu...
U této knihy mě jako první napadlo, že existuje slovo, které ji dokáže docela dobře popsat: barvitá. Ale protože s jedním slovem v komentáři nevystačím, tak se sluší dodat, že je taky šťavnatá, zvláštní, trochu matoucí, magická a opulentní. Strhne neuvěřitelnou atmosférou staré Prahy i mimořádným jazykem (ano, je to trapné, ale skutečně existují slova, jejichž význam jsem dodnes neznala). Celou dobu mě bavila, ale líbila se mi? Autor má bohatou představivost, dar jí použít i rozsáhlé znalosti. Stejně jako u Meyrinkova Golema mě zajímá, zda za slupkou je něco víc než jen burleska slov a představ. Než si na tuto otázku odpovím, nechávám se okouzlit maloměstskou, tajemnou a živelnou Prahou i výlety do světa fantasy a vychutnávám si postavu Egona Altera i řadu scén na hraně (ano slovo pornografie je na místě). Líbila se mi dvojkolejnost děje, sériový vrah i řád ordo novi ordinis (což mi evokuje Bellovi Falzifikátory). Bylo amatérské působení české odnože řádu úmyslným zlehčením sofistikovaných a vážně se tvářících úvodních citací? A byl skutečně Durman tak omezený, jako Egon Alter (!) chytrý a mazaný? A co sériový vrah, který příhodně zjistí, že nakonec není třeba policii a Durmana dráždit a že se dokáže (na pokraji odhalení, které přijde, ale není realizováno) zařídit mnohem pohodlněji a zábavněji? Je to výsměch, cynismus, křivé zrcadlo reality? Mlýn na mumie příznačně (a přízračně) pojmenovaná podle jedné z bočních linií, která ukazuje marnost snahy jednotlivce o spravedlnost, je rozhodně kniha, která vzbuzuje otázky. Jsem zvědavá, zda (až si ji znovu přečtu) někdy najdu odpovědi.
A tak já bych to nebral jako ta paní přede mnou. Jde o literární fikci, autorskou licenci. Ale že mne to dílo také nezaujalo, je prostě fakt. Jak už tu někdo poznamenal, jde spíš o vystavování svých znalostí (historie, hudební výchova,...). V duchu jsem si řekl, že si vyjedu názvy knih, které letos byly mezi navrhovanými na Magnesii literu, abych zjistil, před čím dala porota přednost. Taky se pokusím najít, kdo porotu tvořil. Ale jestliže má být podle odborníků Mlýn nejlepší knihou roku, pak mě to nutí zamyslet se nad úrovní knih nezvítězivších, či poroty.
Tahle kniha člověka může nadchnout, nebo znechutit. Mně se stalo to druhé. Viděla jsem vtip, ale nepobavil mě, nepochopila jsem zbytečnou krutost ani nadbytek sexu. Paralela mezi válečnou vražednou mašinerií a vražděním jednotlivce pokulhávala. Pohled autora na ženy mě znechutil - podle něj existují jen dva druhy žen - děvky posedlé sexem a naivní husičky - popřípadě kombinace obojího. Hvězdičku dávám za nepopiratelné - i když na hraně exhibicionismu prezentované - historické znalosti.
Porota Litery byla zřejmě nadšená - pokud v ní ovšem byly ženy, dost se za ně stydím, protože podporou knihy tiše souhlasily s obrazem, jakým jsou tam ženy vyobrazovány. Není divu, že se na nás pak muži dívají svrchu.
Tak ne. Už to čtu třetí měsíc (mezitím šest jiných knih) a nemohu se dostat přes první čtvrtinu. Přitom tam jsou místy fakt zajímavé informace, ale celek mě prostě nebaví. A marně jsem čekala nějaký ten humor. Ale možná je až dál. Třeba se k tomu ještě někdy vrátím...
Vrátila:
"Nejdříve každého přesvědčíme, že má mít vlastní názor, a pak mu ho dáme."
"Přestože na kalendáři se osamoceně chvěl už jen poslední den roku, venku bylo teplo, že by teplo bylo, i kdyby nebyla zima."
"Upadnul do umělého spánku i na zem."
Tak to jsou příklady, jak autor vytváří humor. Od inteligentního sarkasmu po lacinou šmíru. Po přečtení celé knihy se bohužel mé stanovisko nezměnilo. Nejsem nijak prudérní ve věcech sexu, ale tak nějak jsem důvod zpracování těchto scén v knize nepochopila.
Hvězdičky dávám za zajímavé, byť nevyžádané informace a některé vtipné formulace.
Myšlenky dobře schované za hromadami opulentních žranic a souloží. Trochu mi to připomíná markýze de Sade v nejlepší formě. Kdo zůstane na povrchu, nedojde do konce, nedojde mu konec. Ale spousta lidí četla Horalku od Moravii nebo Sofiinu volbu od Styrona taky jen kvůli těm lechtivým pasážím a platí daně, tak co...
Nejdřív mě kniha bavila, je to takový historický quasiviktoriánský urban pank. Autor má velice slušné znalosti historie (dějinných událostí i reálií) a dovede je aktivně zapojovat do děje. Některé motivy v knize jsou podle mého poctou atraktivnímu psychedelickému mysticismu staré Prahy, tolik používanému třeba Gustavem Meyrinkem či Milošem Urbanem. No a gurmánské orgie, oslavované snad na každé stránce, to je prostě nádhera. Jenomže. Autor se na čtenáři dopustil dle mého názoru trojí zrady. První zradou je samoúčelnost Durmanova cestování, v knize se očividně objevuje francouzská a mexická anabáze jen z toho důvodu, aby Durman mohl zažívat nová (jiná) potěšení z jídla či sexu; jinak tyto pasáže nemají vliv na děj detektivky. Druhou zradou je pornografická oplzlost, vyobrazená až přehnaně explicitně a nedivil bych se, kdyby se to některým čtenářům hnusilo. Třetí zradou je samotný závěr knihy (SPOILER!), kdy nepřijde odhalení totožnosti vraha, ač k němu Durman celou dobu směřuje, nakonec to nechá jen tak lehkomyslně být a poznamená, že totožnost vraha je zcela zřejmá...
Určité části byly zajímavé, určité části byly vtipné, v určitých částech jsem byla příjemně poučena. Ale jako celek to pro mne nefungovalo. Prostě mě to nebavilo. Dočetla jen z toho důvodu, že to dostalo tu cenu. Taky nevím proč.
Tak jsem dost zklamaná. Ne, že by autor nebyl vtipný nebo že by jeho styl psaní byl špatný, ale příběh mě vůbec nezaujal, mezitím jsem přečetla tři další knihy, někdy mi jeho humor připomínal povídky Š+G, někdy Járu Cimrmana. Tato kniha dostala cenu Magnesia litera? Proč, proboha?
Zpočátku to vypadalo jako unikátní kniha, ale postupem času komisař Durman neustále jenom doslova žere jídla, která nelze ani jíst ani uvařit a když zrovna nejí tak někde souloží a někde od třetiny knihy jsem se začal dosti nudit a v záplavě exotických jídel se začal ztrácet celý příběh, který nakonec stejně zůstal neobjasněn a z komisaře se stal superman, který vše přežije a vydrží a například po celodenním mučení včetně trhání nehtů jde na stanici sepsat hlášení. Takže knihu jsem sice dočetl, ale s velkými rozpaky a posledních asi 100 stran jsem měl pocit, že autor si dělá srandu, ač to není komedie. Rozhovor s mandragorou nechápu. Takže už nikdy více
Nikdy jsem v ruce nedržel tak groteskní starosvětsky laděnou knihu, kde by autor tolik nadsazoval a která by mě tak bavila jako právě Mlýn na mumie. Nadevše obdivuji Stančíkovo práci s jazykem (invenční vybírání slov archaických či zcela nově transformovaných do českého jazyka a stavění je vedle výrazů na první pohled banálních až vulgárních, jeho slovní hříčky a mnoho dalšího). Autor umí skvěle vystavět příběh, u kterého snad ani konzervativnějším čtenářům nevadí jistá (pře)míra obscénnosti celkem často doprovázející bizarní situace. Román považuji za velice zdařilý počin moderní české literatury a s potěšením kvituji, že se dočkal uznání i od odborné skupiny čtenářské obce v podobě obdržení ceny Magnesia Litera.
Razkošnický, lahodný a v českých vodách unikátní román. Stančík mě uhranul jazykovou hostinou a zcela odrovnal požitkářskými choutkami komisaře Durmana!
Jsem nadšená, knížka se přesně vsunula do mé aktuální nálady a naprosto mě dostala. Vtipná tak, že jsem byla neustále v pokušení něco z ní lidem kolem sebe předčítat. Literární perlička, která útočí na všechny smysly. Neurvale zábavná, tělesná i duchovní, napínavá i lenivá, chutná i nechutná (učesaná neučesaná, chtělo by se dodat). Připomíná místy Váchala, místy Brdečku s Lipským. Detektivní zápletka navnadí spolehlivě a co na tom, že komisař má velice intuitivní a pro čtenáře současných superdetektivek nepříliš deduktivní styl vyšetřování. Zápletka je v tomto případě jen kostřičkou, která je ovšem obalena tunou prvotřídního masa. Po dočtení Mlýnu na mumie mám potřebu přečíst vše, co autor kdy napsal, i kdyby to mělo být srdce vyryté do školní lavice. Jedinou chybu kniha měla, při jejím čtením jsem měla neustále hlad a chuť na vychlazený žejdlík (a vůbec i jiné chutě).
Velmi sympatická kniha, ve které mladý poživačný komisař pátrá po sériovém vrahovi pošťáků. Pátrání to ale není nikterak dramatické, protože indicie schází a komisař spíše tápe. Větší část času se věnuje dvoření slečně Libušce, konzumaci všemožných specialit v pražských hospůdkách a návštěvami svých oblíbených vykřičených domů. Cestuje do Francie, odkud do Prahy přiváží milostnou techniku, která v našich končinách byla již dávno zapomenuta. V Mexiku pomůže císaři Maxmiliánovi s vyluštěním záhady pyramid, nicméně vrah pošťáků mu stále uniká. V Jelením příkopu zažije dost ulítlý rozhovor s mandragorou (ano, rostlinou), která pamatuje ještě Rudolfa II. a celý příběh bohužel pokazí nepříliš vydařený konec, který se věnuje Prusko-Rakouské válce. Pátrání najednou ustoupí do pozadí a vyprávění se věnuje střetu armád a mocností, na kterém je zřejmé, že staré časy končí a začíná něco nového...nit příběhu mizí do ztracena, čtenář by si určitě zasloužil trochu víc.
"Komisař se rozhlédl a okamžitě velitele poznal podle troglodytích uherských knírů, několikrát zatočených jako prasečí ocásky. Vzpomněl si také, co mu kdysi radil Dedera: Němec poslouchá toho, kdo nejvíc řve. Maďar toho, kdo nejsprostěji kleje. ... Komisař se zhluboka nadechl a spustil co nejzupáčtější němčinou:
Ty plesnivý vřede na svém žaludku! Ty zakyslá prdeli, vytřená shnilým tchořem! Já ti uříznu ptáka, vrazím ti ho do řiti a nakonec ti ho dám sežrat! Skoč kurvamámě zpátky do píči a nech se přemrdat! Aby tě kulohryz honil po poli a upadly ti nohy! Máš v hlavě mozkožrouta a ten už dávno chcípl hlady. Ty vemeno z kachny, dozdimrde, vykunděná píčo, okamžitě mi tu přestaňte mařit záchranné práce! Vypůjčíte si v obecním dvoru žebřiňáky a budete vozit do Vlašského špitálu - nejdřív raněné a pak mrtvé!
Avar se s každou nadávkou tvářil radostněji a na konci tirády vysloveně zářil štěstím. Zahodil zmrzačený bič, řízně zasalutoval a bez diskuzí odklusal splnit rozkazy."
Zvláštní, zajímavé, střelené...co ještě k tomu dodat? Místy zbytečně natahované. Ale přes to všechno se to skvěle četlo a vždy jsem dostal chuť na něco dobrého k jídlu a k pití. A snad celá Praha byla jen jeden velký nevěstinec :D
Konec nutí trochu k zamyšlení, ale je škoda, že až konec a ne celá kniha.
Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana -
tak zní celý název knihy.
Nutno dodat, že pokus o urban legend z Prahy se mi zrovna moc nelíbil, ale kniha je tak naivně napsaná,
že ji přelouská i pětileté dítě.
Problém je, že hned po dočtení, vám v hlavě moc děje nezůstane a pokud knihu zastrčíte někam do zadní části
... knihovny ...
už na ní dočista zapomenete.
Pravda vítězi!
Štítky knihy
Praha humor 19. století Čechy historické detektivky rok 1866 fantaskní Magnesia Litera česká fantastika
Autorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
Pro mě zážitek. Autor si krásně hraje s jazykem, historií, i s hlavním hrdinou. Bavilo mě, jak jsou využity historické reálie a taky jsem si představoval, jak chutnají všechny ty pokrmy, které Durman během knížky spořádá. Je fakt, že "psychologie " hlavní postavy je trochu nejasná, komisařovy výlety mimo Prahu jsou v podstatě zbytečné a chápu, že milovníci tradiční detektivky si znechuceni koncem musí odplivnout. Ale já bych klidně četl dál, ještě více jídel, vypitého piva a mrtvých pošťáků!