Malý a Velký testament
François Villon
Básnická sbírka, jedno z nejpozoruhodnějších děl pozdní středověké lyriky. Dílo obsahuje 2023 verše, sestává z 185 osmislabičných oktávů skloubených bohatými rýmy. Sjednocujícím prvkem díla je parodické smíšení vysokých a nízkých poloh, tradičně ostře oddělených. Jde o soubor topograficky vázaný na Paříž hospod a paláců, balady jsou často pojaty jako věcné odkazy jednotlivým osobám, obsahují všechny běžné tematické i stylové rejstříky poezie pozdního středověku od dvorské, náboženské až k „bláznivé“ písni. -- 1. vydání. --... celý text
Přidat komentář
Villonovy básně mám moc ráda, ale překlady Otokara Fischera/Jarmily Loukotkové se mi líbily o něco víc.
Villon je kouzelný, poetický a nadčasový. Když čtu jeho verše, vždy lituji že neumím jazyk natolik, abych si mohl verše vychutnat v originále. I sebelepší překlad nedokáže vystihnout ducha, kterého vložil autor. Nedokáže vystihnout poetičnost, kterou autor básni vdechl a kterou zamýšlel. Sportovní terminologií - není to "přímý přenos". Ale i tak je to pohlazení.
Jedny z mých nejoblíbenějších básníckých sbírek. Dotklo se to jak mého myšlení, tak vnímání. Pro mě geniální.
Řeklo by se, co nám může dát kniha z 15. století, když je to tak strašně dlouhá doba. Villon vám ukáže, že se lidé ani za tu dobu nezměnili. Pořád stejně miluji, pořád stejně trpí kvůli lásce, pořád jsou stejně lakomí a pořád si na tuhle lakotu stěžují.
Villonova kniha je vlastně oslavou toho, aby si člověk užil, pobavil se, napil se a se vším, co k tomu patří. Celé je to navíc zabaleno do ostrých, někdy peprných a někdy až moc ironických veršů, které tu myšlenku příjemně dokreslují.
Ale i přes tuhle adoraci zábavy a veselí jako přes masku probleskují trpké úvahy o tom, že člověk je pouze smrtelný, že stejně na všechny čeká smrt, i když byl jakkoliv bohatý nebo mocný. Tak proč si tváří v tvář téhle smrtelnosti ten život nevychutnat?
To praví Villon a já s gustem na jeho elán a lehkost v životě připíjím.
Věděla jsem do čeho se pouštím, když otvírám tenhle dárek, který každopádně velmi potěšil. Villon a já jsme už dávno (třebaže Villon o tom vůbec neví a kdoví, jestli by souhlasil ) dost velcí kámoši a třebaže vlky z lesů žene hlad, já prostě tyhle jeho básně milovala, miluju a milovat budu, i když se u čtení směju, brečím nebo Villona odsuzuju, co to bylo za lempla, burana a jak to říct-nebo spíš napsat slušně?...ale ve svém nitru úžasně křehkého člověka, který se těmi verši jen bránil současné ne-morálce, korupci a prospěchářství. To si ho po těch letech ale umím obhájit, co? Rozervanec jeden rozervanej- a to pravděpodobně nejen duševně, ale podle zdrojů i fyzicky - dnes by se řeklo momentálně bezdomovec a zlomila by se nad ním hůl. Ale to co po něm zůstalo, je něco co má nevyčíslitelnou hodnotu a u čtení vámi probíhají takové erupce emocí, že se divíte sami sobě, co vlastně najednou jako člověk citíte sami na sobě.
Upřímně musím přiznat, že jsem se bála, že se mi to bude číst špatně, protože já na básně nikdy ve škole dvakrát nebyla, ale překvapilo mě to a bylo to moc dobré. :)
Ze začátku jsem vůbec nechápala, co se to děje, ale když jsem se na knihu začala plně soustředit, verše mi začaly dávat smysl... Takže jsem jí otevřela zase na začátku a na druhý pokus se mi kniha velmi líbila :)
Listovat takovou sbírkou je radost. Vtip a opojná melodie Villonových básní mě pokaždé dostane, navíc v českých překladech (vynikajících mimochodem) zní snad ještě lépe než v originále.
Štítky knihy
francouzská literatura středověká literatura středověká poezie
Autorovy další knížky
| 1985 |  Velká závěť |
| 2009 |  Básně |
| 2010 | Malý a Velký testament |
| 2009 | Já u pramene jsem a žízní hynu |
| 1964 | Já, François Villon |
Kniha Malý a Velký testament je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 180x |
| Čtenářské výzvě | 10x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 39x |
| Chystám se číst | 49x |
| Chci si koupit | 5x |
| dalších seznamech | 1x |
Poezii nemusím, s výjimkou dětských říkadel jsem přečetla asi 5 knih, které bych do této kategorie zařadila, ale pro Villona mám slabost od té doby, kdy jsem na gymplu přečetla Navzdory básník zpívá od Loukotkové. Na jeho básně jsem zvyklá spíš v jejím překladu, jak už se tady někdo zmiňuje, ale kouzlo neztrácí ani v překladu G. Francla.