Bláznivý úplněk

22.03.2013

Druhý díl ságy a já stále nejsem zklamaná. Nechť ohňostroj započne, asi jsem našla detektivní městskou fantasy, která mi vyhovuje!

Harryho Dresdena jsem si v druhé knize oblíbila ještě více než první. Zbožňuji jeho humor, líbí se mi, jak je zničitelně nezničitelný a vlastně splňuje všechny mé představy o detektivu-kouzelníku. Nejvíce se mi na stylu psaní hlavní postavy líbí bravurně zvládnutá ich-forma, kdy "vnitřní monolog" a tedy popis děje a myšlenkových pochodů hlavní postavy, odpovídají Harryho stavu. Popis situace a jeho myšlenky v době, kdy je v pohodě, nadopovaný kofeinovým lektvarem nebo na pokraji smrti vyčerpáním se od sebe liší, jak jen to jde, a na vás při čtení padá přesně ten správný pocit, jaký byste v dané situaci měli cítit. Jim Butcher s ich-formou umí zacházet a Harry je pro mě tak jednou z nejživějších literárních postav, s jakými jsem měla tu čest.

S detektivní zápletkou to ovšem bylo o ždibec horší než v prvním díle. Hlavním problémem byla překombinovanost. Problémy s místní policií, mafie, vlkodlaci, FBI... Chvílemi by mě snad ani nepřikvapilo, kdyby na scénu dorazilo ufo. Moc tomu neprospěla ani různorodost vlkodlaků. Je fajn vymyslet víc druhů, ale opravdu je musel do příběhu procpat skoro všechny?

I přes tuto přeplácanost jde ale o čtivou záležitost, kterou rychle a s nadšením přelouskáte.