Halali
Camille Lemonnier
Román úpadku šlechtické rodiny, jedno z vrcholných děl "maršála belgického písemnictví". Vyšlo roku 1906 a ještě dnes zaujme působivým dějem, ostrou kresbou charakterů, věrným postižením úpadkových rysů společnosti, nezadržitelně spějící k svému zániku, i zasazením do drsného prostředí ardenské přírody.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1962 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
L'Hallali , 1906
více info...
Přidat komentář
Román se rozjíždí ne až moc zajímavě a dlouho jsem si byl jist třemi hvězdami, ale postupně ve své naturalističnosti, syrovosti a (ne)lidskosti strhává a strhává, až zcela sevře šílenými dvěma závěrečnými kapitolami. Až se mi chce napsat klasický příběh z pomezí minulého a předminulého století z venkova o obyčejných lidech v obyčejných situacích, tedy přesně to, co dokáže zajmout a strhnout. A to, že se tak děje velmi pozvolna v přímé pměře přečtených stránek, nakonec vnímám jako velké plus. Po čase zase vydání mé oblíbené edice, kde se mi hrozně líbila předmluva, byť silně ineologicky zabarvená (tehdy to ale moc jinak nešlo), přesto i po odstranění toho balastu zajímavá neb autorovy osudy byly velmi zajímavé a v nejednom případě i neskutečné (byl např. prvním belgickým profesionálním spisovatelem a byl za to dost haněn).
Halali
(SPOILER) Tak tahle kniha mě dost bolela – doslova! Nejde o snadné čtení a člověk musí plně soustředit, aby si zapamatoval rodinné vztahy, všechny ty levobočky starého barona, dlužníky a věřitele a podobně. To ale není to hlavní, co mi bylo až fyzicky nepříjemné. Kniha je sice plná plastických popisů přírody a belgického venkova, ale i zániku a zmaru v době, kdy šlechta ztrácí svůj vliv a naopak posilují šikovní, mnohdy ovšem ne úplně poctiví statkáři a další "podnikatelé".
Nejhorší je ovšem všudypřítomná krutost, nenávist a tupost, jež se prolínají celou knihou. Většina postav mi byla krajně nesympatická – starý baron i Sybilla se svojí odměřeností, sobeckostí a krutostí. Pochybná čest šlechtického rodu je zejména Sybille dražší než život její sestry, ačkoli co nevidět jí rodové sídlo spadne na hlavu, pokud je dřív dědeček nebude nucen přenechat věřitelům. Jan Norbert je jako onen pověstný brouk, který si kutálí svoji kuličku – naříká nad výdaji na živobytí, na to i ono, to by ho člověk skoro politoval, až se dozvíme, že je to všechno trochu jinak... Jeho žena se zdá být jednou z nejvíce natvrdlých postav celého románu.
Jediné mně sympatické postavy byla Jaja, sice prostoduchá, ale dobrosrdečná, aspoň co se jejího vztahu k přírodě týče. A pak malý Michálek, nadšený čtenář. Bohužel pro zbytek rodiny jsou ti dva v podstatě bezvýznamnou přítěží, což projeví i v tom, jak se rodina postaví ke smrti Jaji. Ne, opravdu bych nechtěla být součástí rodiny, kde se mezi sebou lidé vraždí, anebo se o to alespoň chtějí pokusit. A tak, i když autor vše vykresluje velmi detailně a věrně, nemohu dát víc než tři hvězdy.