Dopis otci

25.08.2023

Oh, výborné. Výchovné výtky směřované otci a jejich důsledky. Vše napsáno brilantním stylem.
F. K. rozepsal také své slabiny (jako důsledky působení svého otce), na kterých mohl/nemohl pracovat. Možná některé nezvládl a tak to shrnul tímto způsobem a věnoval otci i sobě.

06.06.2022

O Kafkově celoživotním pocitu méněcennosti, nedostatečnosti a vyprázdněnosti..., poněvadž všechno (nebo přinejmenším všechno žádoucí) je obsaženo v jeho otci. Ten se v chlapcových očích stává „mírou všeho“, hřmotným, vitálním, sebevědomým božstvem. „Proměnu“ a „Ortel“, ale třeba i „Starého mládence“ teď vidím v trochu jiném světle, nebo spíš lépe nasvícené. „[...] moje psaní bylo o Tobě, žaloval jsem v něm jen na to, na co jsem nemohl žalovat v Tvém náručí.“

Kafkova šetrnost vůči adresátovi je podivuhodná. Ani jeden z nich, zdůrazňuje pisatel, nemá zlou povahu, nicméně jejich bytostná nesourodost nutně vyvolává v otci nespokojenost a v synovi utrpení. „Působil jsi na mne tak, jak jsi působit musel, jenom musíš přestat považovat za nějakou moji obzvláštní zlomyslnost, že mě Tvé působení zničilo.“ Dopis vyznívá trochu jako Poslední soud, v němž Hermannu Kafkovi — díky výjimečným pozorovacím, intelektuálním a vyjadřovacím schopnostem jeho syna — nahlížíme až do ledví. Spisovatel tu sice, formálně vzato, spíš než otce obžalovává sebe sama otcovými ústy..., ale stejně je tenhle list v jistém smyslu „Ortel“ naruby.

Výčet výchovných chyb Kafky staršího by snad mohl a měl zaujmout všechny rodiče, vychovatele či učitele. Zatímco některá z Hermannových selhání byla očividná (urážel synovy přátele a pohrdal jeho momentálními dětskými vzruchy), jiná navenek působila nevinně (neustále připomínal dětem vlastní krušné mládí a snižoval jejich blahobytné životy, které jim však sám vnutil). Celý dopis na mě účinkoval jako memento: Všímejme si trochu víc, jak naše chování k bližním působí nikoli na nás, nýbrž na ně. Jaká škoda, že Hermann Kafka příležitost k sebezpytování nakonec nedostal.

Nejvíc oceňuji autorovu jemnocitnou dobrotivost (viz pasáž o jednotlivých chvílích, kdy u něj převážila láska k otci nad strachem z něho). A kromě toho elegantně přesný výraz a vynalézavé metafory, z nichž každá je obraz nebo příběh. Mnohé jeho delší prózy jsou vlastně rozvinuté příměry tohoto druhu. „Je to, jako kdyby byl někdo zavřený ve vězení a usmyslel si nejen utéci, čehož by snad bylo možné dosáhnout, nýbrž přestavět si zároveň vězení na letohrádek.“

17.11.2021

*čteno v originále*
Bylo zvláštní číst od Kafky něco neabsurdního a reálného - a výborné ponořit se do jeho skvělého vypravěčského stylu a poznat zas o něco víc jeho osobnost.

06.09.2021

Znalci Kafkova díla často pokládají Dopis otci za klíč, kterým jde rozbít šifru jeho próz. Nabízí se otázka, je-li vhodné vztahovat tvorbu jakéhokoli spisovatele na jeho osobní život a interpretivat ji podle něj. Ti, kteří na tento postup čtení přistupují, tvrdí, že autor je nerozlučně spjat se svým dílem, jež vychází nutně z jeho zkušeností a duševních procesů, a je tedy nejvhodnější odvozovat význam knihy od autora. Zkoumají-li tedy nějáké dílo, zkoumají s ním i jeho tvůrce, což může být někdy velmi problematické. Odpůrci zase namítají, že interpretace díla skrze autora je omezující a může být pro dílo i likvidační, svou výstižnou, i když trochu patetickou průpovídkou, "Zrození čtenáře musí být vykoupeno smrtí autora" vyjadřují názor, že dílo je autonomní útvar, který žije vlastním životem, a s každým čtenářem je interpretováni, chápáno, rozeno nově a jinak. Ať už se stavíte na jakoukoli stranu (já sám například stále váhám a zatím se v problematice neorientuji natolik, abych se mohl rozumově rozhodnout, jakou cestu zvolit, avšak čistě intuitivně - což mi jako obyčejnému čtenáři může postačovat - se pohybuji na rozmezí mezi objema možnostmi, přičemž se volně přikláním k té druhé), je třeba uznat, že dílo Kafkovo je unikátní i v tom, jakým způsobem se dochovalo dnešním čtenářům. Téměř veškeré jeho spisy byly vydány posmrtně a nejde je považovat za dílo celistvé a dokončené, je plné škrtů a variací. (Kafka, jeden z nejvlivnějších spisovatelů 20. století, nebyl s to dokončit jediný svůj román.) Jedná se o tisíce stran fragmentů, črt, povídek, nekompletních románů, úryvků, deníkových záznamů a osobní korespondence. U málokterých autorů se fikční část díla natolik prolíná se soukromými texty, protože u Kafky je obojí vydáváno a čteno v těsné návaznosti. I proto je kolem Kafky vybudován takový kult osobnosti, proto jsou jeho fikční světy soustavně porovnávány se světem soukromým. Kafka nám nechtíce zanechal nepřeberné množství soukromých, ryze osobních textů.
Dopis otci je v rámci Kafkovy korespondence významný proto, že by se dal nadsazeně označit za, poněkud jednostrannou, Kafkovu autobiograii, jakousi summu života. Píše tu útržkovitě o svém dětství, dospívání, školní docházce a dospělých létech z perspektivy svého vztahu s otcem, Hermannem Kafkou, který byl po celou dobu zásadní a formativní - opakovaně mi na mysl přicházel příznačný název jisté Kafkovy povídky, a to Popis jednoho zápasu. Kafkův život skutečně byl věčným zápasem s jeho otcem, duševními vlastnostmi i tělesnou konstitucí, jak je v Dopise zdůrazňováno, protikladem svého neduživého, neurotického a plachého syna. Jejich vztah je tu analyzován důkladně, pečlivě, velmi hutně a stejně jako v prózách i zde autor užívá střízlivou, co možná nejvýstižnější řeč, která se podobá administrativnímu stylu úředníka. Jsem si jist, že Kafka se v rámci němčiny dostal až na samou hranici významu slov, a čtenáři překladu jsou tedy o tento fenomén částečně ochuzeni, protože čeština z podstaty nenabízí tak přesný a propočítaný styl jako "tvrdý" německý jazyk. Díky skutečně hluboké introspekci, která je ostatně Kafkově povaze vlastní (Kafka je ten psychologicý typ, který žije zvenčí dovnitř) se o pisateli dopisu dozvídáme neobyčejné věci - základ toho, co se kdy Kafka o sobě odvážil svěřit papíru, najdeme zde, Dopis je učiněný zlatý důl pro ty, kteří si zamilovali autorovu prózu, protože rysy, které nás na ní přitahují, nacházíme i zde. Ony 'expresionistické dojmy', pocit bezmoci, pocit vykořenění, pocit, že vaším životem hýbe nějáká nepochopitelná a nekontrolovatelná síla, úzkost a paranoia, to vše vychází z Kafkova duševního nitra a zde je to více než patrné. Čtenář se neubrání porovnávat a do jisté míry dokonce stotožňovat Kafkovu beletrii, zejména pak Proces, s jeho životem a se vztahem k otci, který po celý život hrál roli neviditelné a odcizené, ale v mysli stále přítomné síly, ze které se rodí pocit viny, stud, nízké sebevědomí, pocit neskutečna, nečinnost provázená touhou po úniku, a podobné běsy, které Kafku pronásledovaly. Vždy jsem si podobné dojmy, které provází existenci, představoval jako jakési soukolí usazené v člověku, které pracuje ve své dutině a čepelemi trhá a rozkrajuje člověka zevnitř, v Kafkově případě se však mohl na konstrukci tohoto stroje podílet nejen on sám, ale i jeho vlastní otec, a Kafka jej pouze promazával a udržoval v chodu.
"Ztratil jsem ve styku s Tebou sebevědomí a vyměnil je za bezbřehý pocit viny. (Ve vzpomínce na tuto bezpřehost jsem jednou o komsi správně napsal: 'Bál se, že ho ta hanba ještě přežije.')"
(Str. 52-53)
"Někdy si představuji rozloženou mapu světa a tebe, jak na ní roztažený ležíš. A tehdy mi připadá, že pro můj život připadají v úvahu pouze oblasti, které Ty buď nepokrýváš, nebo leží mimo tvůj dosah. A těch oblastí vzhledem k představě, jakou mám o Tvé velikosti, není mnoho a nejsou příliš utěšené (...).
(Str. 83-84)

22.01.2020

To bylo tedy hodně silné čtení.
Věřím, že zde sama sebe najde spousta citlivých lidí, na nichž výchova nechává následky do dospělosti.

30.01.2019

Mnozí považují tenhle dopis za klíč k pochopení Kafky. A jelikož sám mám velmi podobný vztah se svojí matkou (a dalšími členy rodiny v menší míře pokračuje), dokážu pochopit vliv, jaký to na člověka může mít. Ta paralýza, odcizení, samota. Kafkovi bratři zemřeli a on vyrůstal jako muž sám, téměř protipól svého autoritativního otce Hermanna - fyzicky i mentálně dominantní hlavy rodiny. Franz, obklopen pouze sestrami - churavějící, vyhublý, malý a slabý nebyl schopen k němu nalézt cestu... jen strach, pocity pochybení (o vlastním těle, o tom, jakou práci si zvolit, zmrzačený a vyděšený pojetím rodiny, kterou spatřoval - což jej přinutilo se nikdy neoženit a nikdy rodinu nemít). Ač na Franze Hermann nevztahoval ruku, vše ostatní, co činil, na mladého Kafku, coby citlivého člověka, mělo ještě horší dopad, který ho pomalu zjizvil v průběhu života a pokračoval až do jeho konce. Definitivně zásadní dílek skládačky. Sebeterapie na entou. Od doby, co jsem četl 'Ariel' Sylvie Plathové jsem neměl takovou depresi, jako po tomhle, sžíralo mě to celý den (nedostatek spánku rovněž udělal svoje). A hlavně jsem cítil smutek, pro samotného Franze. (*maturitou jsem taky prošel, jen zčásti, švindlem)

21.01.2017

Hodně silné čtení. Tento dopis je klíčem k pochopení ostatních jeho děl.