Bez tváře
Lucie Salová
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476815/bmid_bez-tvare-zv3-476815.png
4
28
19
Helena se na druhé dítě těšila a milovala ho, ještě než se narodilo. Po porodu však nastal zlom. Dětský křik jí drásal nervy, každý den jí bylo hůř. Po odchodu partnera do práce celé hodiny proplakala a současně se snažila utišit pláč dětí. Stala se matkou dvou dcer, z nichž ani jedné nedokázala nic dát. Její lásku k miminku nahradily hluboká deprese a pocit neschopnosti. Nenávist. Pocit zbytečnosti. Kdyby se zabila, uleví se jí… V hodině nejvyšší se rozhodne vyhledat péči odborníka a doufá, že jí pomůže pochopit, co se s ní děje. Dokáže ještě někdy milovat své dcery tak, jak si zaslouží? Kniha je založena na skutečném příběhu. Popisuje nejtemnější zákoutí jedné z psychických poruch, která, ačkoliv na první pohled není vidět, uvnitř ničí mladou maminku zaživa. Má Helena šanci svůj boj vyhrát, nebo je navždycky odsouzená k životu, jaký by nechtěl žít nikdo z nás?... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Achich ouvej, tak zajímavé téma, jako je poporodní deprese, duševní porucha a pro mě tak nešťastně zpracované. Knížka začíná docela dost zajímavě. Hlavní hrdinka je těhotná a jde se se svou malou dcerkou projít, potkají psa, který jde proti nim sám. A pak to dostává spád, čekala jsem, že se to kolem tohoto bude nějak motat, nebo později se k tomu autorka vrátí.... tak nic, čteme dál. Jak už někdo přede mnou napsal, v knížce je spousta zbytečných dialogů a postav, které nejsou absolutně důležité k ději. Autorka nám sice vykreslila, jak vypadá matka, tchyně i tchán hlavní hrdinky, ale víc, než jak vypadá nevíme, pak měla ještě spoustu příbuzných, z nichž zmiňuje sestřenice, absolutně nedůležité postavy, kamarádka Denis, pro mě další absolutně nedůležitá postava v knize. Helenina nemoc je chaoticky popisovaná, Erik jí má být oporou, vlastně celá rodina, tchán na ni jen nadává, Erik se nám v knížce taky pěkně ve všem plácá. Nechápu, proč dal výpověď v práci, a Helena, ač nemocná, šla do práce, najednou vše zvládá na jedničku. Pak chce skočit z patra budovy, kde uklízí, nikde se to neřeší, všichni ji zahrnují otázkami, proč? proč? Nakonec se koná zázračné uzdravení. Jména dětí Naomi a Noemi, to už jsem se musela smát, jak tragický jména autorka do příběhu zasadila, možná by udělala lépe, Když už se všichni ostatní jmenovali normálně, Helena, Patricie, Erik... dát dětem jiná jména. I na prvotinu se mi knížka zdá napsaná jako sloh dítěte ze základní školy. Za mě snad jednu hvězdu za téma.
(SPOILER)
Začnu pozitivy - rozhodně je super téma, o kterém se stále moc nemluví a mělo by víc. Obecně by měla být větší osvěta ohledně psychických poruch a to kniha poměrně splnila, takže za to palec nahoru.
Příběh občas hezky odsýpal a dobře se četl, ale jinde zase stál a od poloviny knihy už jsem se musela do čtení vyloženě nutit. Myslím, že největší kámen úrazu je er forma, která se k tématu moc nehodí. Kdyby byla kniha psaná v ich formě, myslím, že by byla o mnoho kvalitnější, jelikož jsem prakticky v celém příběhu postrádala hlubší vnitřní pochody hlavní hrdinky. Takhle jsme dostali informace poněkud povrchově. Věděli jsme, že má Helena nějaký divný stav, že to pramení z její nemoci, ale to, co vážně prožívala tam bylo málo a divně popsané (v jednu chvíli se dozvíme, že trpí halucinacemi, že vidí lidi jinak, než jací jsou, ale dozvíme se to jen tak mimochodem z dialogu). To samé u jejího manžela Erika. Občas se choval, jako kdyby měl bipolární poruchu, v jednu chvíli Helenu stoprocentně podporoval a o stránku dál na ni zničehonic křičel kvůli kravině. Čtenář si tak musí jen domýšlet, že byl asi unavený, nebo co se s ním dělo?
Musím říct, že mi občas oba naprosto pili krev. Chápu, že Helena měla deprese, ale když ji Erik poprosil o pomoc (ne, pardon, nepoprosil, ale začal na ni rovnou křičet, aby zvedla svůj líný zadek a šla mu hned pomoc - ehm, kam se poděl ten podporující manžel?), tak mu bezdůvodně řekla ne. Kdyby tam bylo vysvětleno, proč nechtěla pomoct, co se s ní v tu dobu dělo, asi bych to pochopila líp, ale takhle mu řekla jen "ne, promiň, necítím se na to," a byla z toho šílená hádka.
Kniha pak divně skákala, v jednu chvíli byla Helena na pokraji zhroucení a bála se vlastní dcery, to pak najednou vymizelo a chovala se k ní normálně, a pak až na konci příběhu se dozvíme, že ji pořád nebere jako svou dceru, ale jako cizí dítě - což mimochodem najednou prohlásila i o druhé dceři, kterou na začátku bezmezně milovala. Za mě trochu chaos.
Pak bych vytkla haldy zbytečných popisů - ne, opravdu mě nezajímá, že nějaká zdravotní sestřička, která se v příběhu už neukáže byla oblečená tak a tak a vlasy měla takové a makové. Do toho tam bylo i spousta za mě zbytečných postav a scén. Třeba jsem vůbec nepochopila tu Heleninu kamarádku, jaký byl její účel v celém příběhu? (Mihla se tam dvakrát). Ale tyhle zbytečnosti přisuzuji tomu, že to pro autorku byla prvotina, takže se dají prominout.
I tak to pro mě byla docela prapodivná četba plná nepochopitelných dialogů a reakcí. Škoda, kdyby se autorka víc zaměřovala na poruchu a ne na to, jaké Ph má voda v bazénu, asi by to byla kvalitnější četba.
Kniha pro mne nebyla náročná na čtení. Trochu mě sice zpočátku uvádělo do nepohody popisování psychických problémů hrdinky, ale jsem ráda, že se o duševní nemoci dá psát otevřeným a sdělným způsobem. Po přečtení knihy jsem si stejně jako spisovatelka uvědomila, že někteří lidé jsou určitě v horším a nepříjemnějším zdravotním stavu. Je důležité upozorňovat, nakolik mohou matky rozhodit nečekané poporodní psychické problémy.
Téma poporodní deprese je zajisté důležité a příběh paní Heleny velmi zajímavý, ale styl, jakým je kniha napsaná mi připadá takový..... Podivný? Prostě se mi to špatně četlo.. A ještě ke všemu se Heleniny dcery jmenují Noemi a Naomi, což mně osobně se dost plete a ještě to "vylepšuje" místy zbytečně zdlouhavé a ne příliš zábavné čtení. Jak jsem již řekla, téma a příběh velmi lákavé, ale zpracování slabší, což je škoda.
Kniha o popôrodnej depresii.
Popôrodná depresia alebo tiež popôrodné blues, či laktačná psychóza je závažný psychický stav, ktorý sa prejavuje po pôrode a to extrémnymi výkyvmi nálad, depresiami, poruchami sústredenosti, výpadkami pamäti a strácaní pojmu o čase a priestore. Často sa spája aj s nezáujmom o dieťa. Tiež sa u novopečených mamičiek prejavujú halucinácie a bludy, ktorých si žena ani nemusí byť vedomá.
ODPORÚČAM pre všetky ,,novopečené'' maminky, pretože mnohé ju majú a netušia o nej...keď si túto poruchu uvedomia, dá sa im účinne pomôcť.
Určitě je dobře, že se o této psychické poruše píše. Ale styl této knížky je podle mne hodně školácký, místy až trapně, pochvalné komentáře chápu jen kvůli námětu.
Jsem ráda, že taková kniha vychází. Připojuji se ke čtenářům, kteří knihu dále doporučují k přečtení. Myslím, že autorka popsala naprosto přesně, jak nemoc začíná, jak s ní člověk bojuje, i jak ji lze pomocí odborníků zvládat. Určitě se mi vyprávění nezdálo useknuté a ještě bych chtěla podotknout, že to, jak se zachoval manžel, je obdivuhodné. Jsem ráda, že snad nejen v knize, ale i ve skutečnosti to s pomocí rodiny zvládají.
Musím jenom poděkovat autorce, že svůj příběh vydala také knižně. Je to nesmírně emotivní vyprávění, jak se krásný, šťastný život ve chvíli může změnit v něco, co bychom si nikdy nedokázali představit, nad čím bychom mávli rukou, že nám se to přece stát nemůže. My jsme přece zdraví a vyrovnaní. Já tu nebudu hodnotit literární zpracování, protože ta kniha je, a určitě i bude důležitá pro všechny, které psychická porucha znenadání přepadne nebo ji poznají u svých bližních, což prosím není vůbec snadné. Nemusí jít přímo o psychoafektivní poruchu, neuvěřitelně časté jsou i poporodní deprese.
Bylo to pro mě těžké čtení, musela jsem i přestat a rozdýchávat, protože to trošku znám a viděla jsem i kolem sebe, jak jsou lidé bezradní a doufají, že to zvládnou sami. Tak ještě jednou děkuji autorce, že knihu napsala a věřím, že mnohým pomůže. Palce nahoru a pět hvězdiček.
Autorka podrobně popisuje Heleniny stavy a pocity, které zažívá a které asi zdravý člověk těžko chápe. Pro mě to byla velmi zajímavá kniha, obzvlášť když je založena na skutečném příběhu. Za mě palec nahoru.
Tak túto knihu som čítala naozaj dlho. 260 strán mi dalo riadne zabrať. Vôbec nejde o to, že by kniha bola zlá, zle napísaná, s gramatickými chybami, nezaujímavým dejom atd. Proste bola naozaj ťažká. Samozrejme, nemyslím tým, že by som mala vykĺbenie zápästia pri čítaní, skôr mám na mysli takú tú ťažobu, ktorá sa na vás z knihy môže preniesť, zasiahnuť vás…
Príbeh nám rozpráva Helena, ktorá žije s priateľom u jeho rodičov, majú malú jeden a pol ročnú (tým som si nie celkom istá,ale to dieťatko je proste malé) dcérku a očakávajú ďalšieho člena rodiny. Hlavná postava má všetko čo by si mohla priať každá žena. Milujúceho partnera po svojom boku, zdravé, šťastné dieťa a dobrý vzťah so svokrovcami. Všetko sa zmení v jeden deň, keď sa Helena vyberie na prechádzku s dcérkou a napadne ich pes. Presne toto je ten zlomový moment kedy viete, že áno, teraz to príde! A prišlo :\ Helenine stavy-strach, beznádej, apatia... Bola vo vysokom štádiu tehotenstva tak niet sa čo čudovať, že sa bála nielen o nenarodené dieťa, ale aj o dcérku ktorú nadovšetko milovala. Bála sa chodiť von, bola zavretá len vnútri... Po pôrode sa to len zhoršilo a všetky tie rady typu -máš predsa rodinu,musíš sa starať o deti ,veď to prejde,vzchop sa-bola som z toho zúfalá rovnako ako Helena. Nikto jej nechcelo reálne pomôcť,aspoň sa to tak zdalo, aj keď musím priznať ,že v partnerovi mala obrovskú podporu a viem si predstaviť, že nejeden chlap by sa na ňu dávno vykašľal. Depresie sa len zhoršovali a keď sa rozhodla ísť hľadať pomoc k odborníkovi, natrafila na ozajstného "špecialistu". Nebudem vám tu prezrádzať celý dej príbehu,ale naozaj som si musela dávkovať túto knihu s rozumom. Aj keď sú kapitoly krátke, veľakrát som to sekla po dvoch- troch stranách, pretože tá Helenina beznádej sa mi vyrývala pod kožu a nerobilo mi to dobre. Udrela milované dieťa,chcela spáchať samovraždu a to vôbec nie je ľahké čítanie (nedokážem si predstaviť zažiť to)...
V každom prípade,som za to,aby sa o podobných témach hovorilo, čítalo, písalo,aby to ľudia nebrali ako tabu... psychická choroba sama nezmizne,rovnako ako zápal pľúc. Treba na to odborníka a vhodnú liečbu..
Páni...
Po docteni knížky jsem hledela před sebe a snažila se všechno pobrat. Knížka mi dala odpovědi na moje otázky a to, co se to sakra se mnou dělo po porodu a potom. Neměla jsem sice až takové stavy jako autorka /hrdinka, ale hodně podobné. Otevreny konec na mě působil jakoze ta nemoc prostě nikdy nezmizí a Helena s ní musí žít dál, asi proto jsem pak civela do prázdná a říkala si, ppaní. Ta nemoc číhá na vhodnou chvíli, aby se zas mohla předvezt.
Příběh mladé matky, která se těší na příchod své druhé dcery. Ke konci těhotenství prožije šok, který patrně poznamená následující období. Dochází ke stěhování, porodu, zvykání si na druhé miminko. Po porodu ale začne maminka trpět depresemi, stejně jako nepochopením okolí. Až zhoršující se stav si donutí vyhledat odbornou pomoc.
Autorka v knize popisuje vlastní zkušenost, o které se ve společnosti dosud mluví málo a děkuji autorce, že tohle téma otevírá a šíří osvětu. Společnost by si měla jistě otevřít oči a neodsoudit matky s frází: Jsi citlivá po porodu, to přejde, musíš zabrat.
Zpracování tématu však podle mne bylo urychlené, nedokázala jsem se správně do hlavní hrdinky vžít.
Kniha Bez tváře autorky Lucie Salové mě velmi zaujala svým tématem. Mladá maminka začne po porodu druhého dítěte trpět psychickou nemocí, se kterou si její okolí ani ona sama neví rady. Většina z nich si myslí, že se jedná o poporodní depresi, na kterou pomáhá péče o dítě a každodenní povinnosti. Zhoršující se stav nemoci donutí hlavní hrdinku vyhledat lékařskou pomoc, kde zjistí, že ne vše je takové, jak se zdá.
Autorka se při psaní příběhu inspirovala svými vlastními zkušenostmi, díky tomu je příběh velmi uvěřitelný. Bohužel mi ale vadilo, jak byl příběh velice rychle utnut. Na to, jak dlouho celá nemoc pomalu prosakovala na povrch, autorka detailně popisovala jednotlivé stavy nemoci a příběh postupně gradoval, vše bylo utnuto velice náhle bez bližšího vysvětlení, jak se vlastně hlavní hrdince podařilo začlenit zase do normálního života. V jedné chvíli si tak hrdinka doslova sahá na svůj život, v druhé chvíli žije spokojeně s manželem a dvěma dětmi a s nemocí, kterou se jí podařilo utlumit na minimum.
Škoda toho rychlého konce.
Musím říct, že navzdory vysokému hodnocení, které na mě ze všech stran vyskakuje, mě kniha po přečtení zklamala. Ptám se sama sebe: jak to?
Dílo je psané podle skutečné události, což respektuji a nic proti tomu nenamítám. Autorka si osobně tímto stavem a onemocněním schizoafektivní poruchou prošla po narození druhého dítěte, jak sama uvedla. Jenom to zpracování mě prostě nenadchlo. Všechno bylo strašně rychlé, hned první projevy, diagnóza a pak okamžité "vyléčení" a začlenení zpátky do společnosti. To všechno asi na 270 stránkách. Jednoduše řečeno, chyběl mi tam popis té složité cesty k vyrovnanosti, kterou si hlavní hrdinka bez pochyby musela projít a hrozně by mě zajímala. Navíc mi přišlo chvílemi nelogické myšlení mladých manželů. Třeba když dá otec od rodiny výpověď v práci, aby mohl být oporou své ženě. To se ale nebáli o budoucnost svých dětí, když se ocitnou bez příjmů? Opravdu to mohli odbýt jednoduchým "nějak to zvladneme"?
Jo, a nevím jak vy, ale já jsem při čtení narazila na časovou nesrovnalost ohledně zmínky, že druhé dítě přenášela a narodilo se jí až po termínu. V knize se ale objevují verze dvě, takže mi není jasné, jak dlouho vlastně přenášela.
„Termín porodu měla přede dvěma dny a prozatím to nevypadalo, že by se v následujících dnech mělo něco změnit. […] Příštího rána, ještě před svítáním, zalomcovala s Erikem. Už byl čas. (str. 35)
„Druhé miminko Helena přenášela přesně týden, ale díkybohu se pak samo přihlásilo o slovo.“ (str. 38)
Sice se mi líbilo zvolené téma, děkuji autorce, že se takto otevřela a pustila nás do své duše, ale styl knihy se mi prostě nelíbil. Je mi líto. Nedokázal ve mně vyvolat žádné emoce. Ačkoliv jsem v mnoha směrech hrdinku chápala, nedokázala jsem se do ní vcítit.
Jenom bych ještě dodala, že téma duševního zdraví nechci nijak zveličovat ani zesměšňovat, jenom si myslím, že na toto téma existují i lépe napsané tituly.
Když se narodí miminko je to to nejkrásnější období, jaké může za celý život žena prožít. Pro někoho to však tak krásné období není. A o tom je právě tato kniha. O Poporodní depresi ao tom, jak se celý život ženy s úsměvem a radostí ze života, může obrátit vzhůru nohama.
Kdo mě už sleduje delší dobu ví, že jsem porodní asistentka a teď pracuji na novorozeneckém oddělení a proto mě toto téma velmi zajímá.
•••
Příběh je založen na skutečném příběhu a je to znát, protože z něj fakt mrazí. Kniha je čtivě napsaná a člověk si snadno uvědomí, jak moc jsou těhotné ženy citlivé a zvlášť jejich psychika. Stačí jeden vzteklý pes, která žena a její děti ohrozí a vše se sesune jako domeček z karet.
A je opravdu příšerná představa, že se svým vlastním dítětem bojíte a nakonec k němu necítíte nic. Nemáte energii a chuť cokoli dělat, přemýšlíte, jak snadno by bylo zabít děti i sebe. Nad některými myšlenkami hlavní hrdinky se mi opravdu svíralo srdce.
•••
Jediné co bych ani ne vytkla, ale možná jen zmínila je, že by měl možná čtenář ještě lepší zážitek ze čtení, kdyby byl příběh psán ich formou. Mě osobně se lépe vžívá do postav a zážitkem ze čtení je hlubší.
•••
A nakonec jen má prosba. Věn Prosím věnujte novopečeným maminkám okolo sebe více pozornosti. Pozorujte, mluvte s nimi, buďte jim oporou ať vědí, že na to nejsou sami a nebojí se svěřit se svými pocity.
Knihu všema deseti doporučuji a pokud vás téma deprese zajímá, přečtěte si Milion hvězd od Stefanie Geryk.
Hodnocení 4⭐/5⭐
V první řadě bych chtěla ohodnotit název knihy a její přebal, je opravdu zajímavá a lákavá, přitom dokonale vypovídá, o co se jedná. Název je skvělý a ke knize se opravdu hodí.
Tento příběh je o Heleně, která je v očekávání na mateřské dovolené se svou první dcerou. Život bere z lehkostí, než přijde osudné setkání se zaběhlým psem, který ohrožuje jak její již narozenou dceru, tak i tu nenarozenou. Vše dopadlo dobře ale s Helenou tato záležitost tak otřásla, že se s partnerem rozhodli, že se odstěhují do vlastního bytu.
Stehování a hledání bytu probíhalo skvěle a den porodu nastal brzy. Po porodu však nastal zlom, na který dokonce života Helena nezapomene. Dětský křik jí drásal nervy, každý den jí bylo hůř. Při každém odchodu partnera pociťovala úzkost a celé dny proplakala společně s dětmi. Stala se matkou dvou dcer, z nichž ani jedné nedokázala nic dát. Její mateřskou lásku nahradily hluboké deprese a pocit neschopnosti. Nenávist a obsese. Kdyby se zabila, uleví se jí… Když už se ocitá na dně, rozhodne se vyhledat péči odborníka, i když ne každý s ní souhlasí. Přeci jen jak často slýchávala jsou to jen rozbouřené hormony po porodu. Proč se to ovšem pořád zhoršuje?
Kniha je založena na zkušenosti samotné autorky, která popisuje hrůzné chvilky psychické poruchy, která na první pohled není zřejmá. Ovšem většinou to neviditelné, nám dokáže nejvíce ublížit. Helenu tato nemoc ničí, dokáže svůj boj vyhrát? Jaký bude její život?
Tuto knihu jsem přečetla velmi rychle, prakticky za dvě odpoledne. Byla čtivá a zajímavá. Upřímně tato nemoc mě docela děsí. Sama mám dceru a nikdy bych si nedokázala představit, že bych se měla takto chladně k ní chovat. Samozřejmě nemocný člověk s tím bohužel nic neudělá, je to doslova začarovaný kruh. Láska k dítěti je automatická ale muže vše vymazat tato nemoc? Nikomu bych nepřála, aby se do takové situace dostal, každopádně autorka právě touto knihou chtěla upozornit na úplnou neschopnost okolí, přijmout jakoukoliv psychickou nemoc. Přitom taková nemoc je mnohem horší než slepé střevo nebo zlomenina. Proč tedy okolí není schopno tohle pochopit? Je pravda, že v dnešní době návštěva psychologa je pořád tabu. Každopádně mě tato kniha poučila a už duševní zdraví jakéhokoliv člověka nebudu brát na lehkou váhu. Knihu určitě doporučuji!
Chápu, že je to autorčina prvotina ale dokázala bych si to představit ještě trochu emotivněji napsané, kniha bohužel i přes silný příběh na mě až tak emotivně nezapůsobila.
Knížku mi s věnováním zaslala sama autorka, se kterou jsme ve spojení a já smekám. Smekám před ženou, která si prošla peklem a přesto se postavila na nohy a rozhodla se jít se svým životním příběhem na světlo světa, i proto, aby pomohla lidem pochopit. Helena je mladá maminka, která se nemůže dočkat druhé dcerky. S partnerem se stěhují do nového vysněného bytu, ale po porodu začne být všechno jinak. Ze všech stran se na ni valí: „no jo, potřebuješ si jen odpočinout", nebo: „to je normální, dej tomu čas a budeš zase ok!" Ale Helena cítí, že tohle normální není a sama se rozhodne vyhledat pomoc. Její stav se ale zhoršuje, starší dcery se vlastně bojí, pronásledují jí halucinace, třas, mdloby, ale i nečekané návaly vzteku. Starší dcera tak přebývá více a více u babičky, ale Helena se ani přes medikaci nelepší..
Z léků je jí špatně a několikrát se pokusila o sebevraždu.
A pak přijde zlom, nová lékařka ji vysvětlí, že netrpí poporodní depresí, v čemž ji ujišťoval i bývalý psychiatr, ale má tzv. schizoafektivní poruchu, která pro ni znamení léčbu na celý život.
Tohle je příběh Lucie, alias Heleny, který je propletený s rodinným příběhem a pohledem jejího partnera, který nakonec odešel z práce, aby se o ni a dcery mohl postarat.
Také je tahle kniha důkazem, že zvládnout se dá vše, i když je to někdy až nesnesitelně těžké a především je tahle kniha důkazem, že psychická nemoc si nevybírá a přichází nepozorovaně a tiše.
Kniha je přesto napsána s jakousi lehkostí, ze které je cítit, že Lucka i její okolí to prostě už berou tak jak to je a rozhodně by si ji měl přečíst každý. Tahle kniha totiž hodně otevírá oči.
Po dočtení knihy, jsem si musela dát chvilku na vstřebání. Nevěděla jsem jak příběh uchopit. Jestli ji mám brát jako naučnou nebo beletristickou...
Připomnělo mi to rčení, které by si měl každý občas připomínat! A to: Dřív, než mě budeš pomlouvat a soudit můj život: obuj si moje boty a projdi moji cestu, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest, projdi roky, které jsem prošel já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopl já!
Autorka nám vypráví příběh o ženě, která vedla šťastný a spokojený život, ale po narození své druhé dcerky se jí život otočil o 180 stupňů. Onemocněla schizoafektivní poruchou doprovázenou depresemi. Jak Helena zvládne tlak na svou osobu, jak se dokáže postarat o své děti, toto vše nám popisuje ve své knize, která je vlastně zpovědí autorky.
Jsem moc ráda, že jsem si mohla knihu přečíst a dozvědět se i něco víc o těchto poruchách a nemocech. Ani v tak moderní době jako je ta dnešní se o nich moc nedozvídáme, pokud se nás to netýká, a sami si informace nevyhledáme.
Díky čtivému příběhu se dozvíme hodně informací, aniž by jsme je nějak násilně museli vstřebávat. Autorka píše hezky, každou volnou chvilku jsem se ke knize vracela, a chtěla vědět jak to s Helenou a dětmi dopadne… jak se zachová přítel a její rodina… Moc doporučuji přečíst všem, kdo by se chtěli dozvědět víc…
Štítky knihy
deprese psychiatrie psychologické romány poruchy osobnosti duševní zdraví psychiatrická péče šestinedělí
Bez tváře
Z čtení této knihy ve mě jsou takové rozporuplné pocity. Na jednu stranu si říkám, že je těžké popsat emoční stav u takhle nemocného člověka, ale na stranu druhou si říkám nač takové zbytečnosti jako :" vjel na příjezdovou cestu k parkovišti a zastavil , vystoupili ..... navštěva lekaře popsána na 4 stránky ....
Téma jistě zajímavé, ale ne moc dobře zpracované