Až nadejde čas
Peter Høeg
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/17203/bmid_az-nadejde-cas-XP1-17203.jpg
4
108
21
Strhující příběh inspirovaný vlastními dětskými zážitky i u nás oblíbeného autora Citu slečny Smilly pro sníh. Román Až nadejde čas vypráví příběh tří žáků na jedné soukromé škole v Kodani na začátku 70. let. Tyto děti, navíc poznamenané úzkostí a těžkými zážitky z výchovných ústavů, zjistí, že za tuhým autoritativním režimem, který na škole vládne, se skrývá dalekosáhlý plán, a rozhodnou se jej odhalit. Kniha, inspirovaná autorovými vlastními zkušenostmi ze školních let, je nelítostnou obžalobou odlidštěného a byrokratického výchovně-vzdělávacího systému, jaký tehdy v Dánsku fungoval. Román vyvolal vášnivé veřejné diskuse, poněvadž většina Dánů žije v přesvědčení, že jejich školství je lidské, laskavé a rozumné. Peter Hǿeg v tomto románu opět, i když zcela novým způsobem, rozvíjí svá životní témata a i tato jeho v pořadí čtvrtá kniha (vyšla v roce 1993) zapůsobí strhujícím příběhem, jazykovým mistrovstvím a uměleckou přesvědčivostí, které jsou jejich autorovi vlastní.... celý text
Přidat komentář
“Pavučina je vyjadrením rovnováhy.”
Dobrá kniha, pokiaľ nečakáte ďalšiu Smillu. V dobe vzniku musela byť desaťnásobne údernejšia, ale taký je čas, že?!
Palčivé, hluboce znepokojivé, uhrančivé.
Děkuju všem, kteří mi svými pochvalnými komentáři ukázali cestu k Peteru Høegovi a k téhle úžasné knížce. Její četba byla pro mne nezapomenutelným zážitkem.
Mám rád, když si slast z poznání a ze závěrečné katarze musím tvrdě odpracovat – a v tomhle případě jsem si přišel na své, neboť autor se rozhodl, že nikomu nic zadarmo nedaruje. Dílků puzzle je pořádná hromádka a složit výsledný obraz dá fušku – zvláště, když spousta kamínků mozaiky chybí. I proto jsem si jist, že každý čtenář musí na konci dojít k trochu jinému výsledku (řešení)…
V knížce jsem našel i kus sebe sama a svého dětství, byť jen ve formě nevyslovených otázek a zamlčených odpovědí…
Vřele doporučuji.
Drsně realistické až depresivní, ale po přečtení jsem se zamýšlela, zda to vlastně není populárně filozofické a psychologické téma, které autor vyjádřil svým románem. Téma výchovně vzdělávacího systému a jeho metody jsou všude ve světě stálé a nekonečné.
Nehodnotím, nebylo by to fér. Vůbec se to nepotkalo s mým očekáváním, pochopením ani momentálním rozpoložením. Tak jen malé varování - pokud nemáte filosoficko-hloubavé období (nebo přímo náturu), hodně času na úvahy, anebo čekáte děj, nechte jí na později...
Moje třetí setkání s tímto zajímavým autorem, který se pomalu stává mým oblíbencem. Trochu mi připomíná Johna Irvinga. Jeho styl je působivý a témata originální, což mě baví, navíc se mi tato kniha hodila do letošní výzvy.
Shrnuto - rozhodně skvělý čtenářský zážitek.
„Člověk oněměl úžasem před kapkou rosy a čas se zastavil.
Čekal, až mu strčí hlavu do záchodu, a čas utíkal příliš rychle a ne dost rychle zároveň.“
Zvláštní příběh … seversky strohý a přitom hluboce filozoficky existenciální … něco dokážeme vysvětlit přírodními zákony a něco ne …
… nejde tu o žádnou magii, ale spíš o momentálně racionálně nevysvětlitelné jevy, v jejichž středu je - čas - což je samozřejmě reálná veličina, jenže v tomto příběhu si musíte zvyknout na to, že nejvíc ze všeho záleží na úhlu pohledu a tedy na tom, kdo se dívá, pak už vás totiž nepřekvapí něco jako kruhový čas, zastavení času či jeho opotřebování, spotřebování, případně nastavení a jiné další podobné jevy, pochopení času je prostě složitou záležitostí a alfou i omegou k tomu je, že … záleží na interpretaci …
„… nemůže existovat žádný objektivní vnější svět … máme jenom jeho filtrovaný a zpracovaný otisk …“
… donutí vás hodně přemýšlet, a přesto si možná vůbec nebudete jistí „o co tu jde“?
Taky si úplně jistá nejsem, a tak jsem se přidržela toho, co si myslím, že je stěžejní … interpretace … zaměřila jsem se tedy na toho, kdo se dívá … na úhel pohledu … na subjektivní způsob vnímání světa vs. konvencí stanovená pravidla …
„Čas je sféra jazyka, barev, pachů, tělesných vjemů a zvuků, sféra, ve které člověk žije spolu se světem, nástroj k uspořádání a pochopení světa, jedna z příčin, že člověk dokáže přežít.“
S tím souhlasím, je to tak, člověk je asi jediným tvorem na téhle planetě (úplně jistí si být nemůžete), který je konstituovaný pravidly a zároveň jako jediný má tu možnost podívat se na ně „zvenčí“ … tedy, uvědomit si je, a nebo, jednat jim navzdory … překročit tak svá vlastní pravidla!
Hoegovy knihy (tato je 3, kterou jsem četla) jsou hodně originální, a to po obsahové i jazykové stránce, nezvykle používaný jazyk, netradiční a kontroverzní náměty, u téhle knihy se třeba v Dánsku strhla vášnivá debata ohledně dánského vzdělávacícho systému 70. let, než vyšlo najevo, že jde pouze o autorovu fikci, pokud by totiž šlo o popis skutečnosti, pak by to bylo fakt hodně děsivé … jenže Hoegovi nešlo o skutečnost, možná (alespoň si to tak vykládám) vzdělávací systém je prostě dobrým příkladem takového systému konstituovaného pravidly, sešněrovaného pravidly od sklepa až na půdu, řídícího se pravidly a stojícího na hodnocení a škatulkování ať se děje, co se děje … každý musí být zařazen … Hoeg možná jen tak chtěl ukázat, ať se prostě podíváme „zvenčí“ :-) …
„pokud je to skutečnost, pak je důležité, aby si lidé tu a tam … kladli otázky jiného druhu, než ty, jež si jinak kladou …“
Fyzikálně filozofický román, který se mi četl tak zvláštně, jako bych se dívala na hůl ponořenou do vody (což je taky z filozofie i fyziky, že). Vím, jak to ve skutečnosti je, není zlomená, jasně, ale na vlastní oči to vidím jinak, takže začínám váhat. Ohromně mě bavilo číst to a zkoušet porozumět těm dvěma podivným postavám, jejichž odhalování vyššího plánu je jedinou možností, jak přežít, a to doslova. Všechno to vypadá naprosto nesmyslně a naprosto logicky zároveň. Jako ta hůl. Zlomená byla ale především realita soukromého "vzdělávacího" ústavu, jehož absolventi ho měli opouštět odolní "díky" pevnému režimu, tělesným trestům, zákazu vzájemného styku,… Vycházeli ale více než nazí: "Oni byli chráněni. Zatímco my, my žádnou pokožku nemáme."
Opravdu velice zajímavá knížka.
Sice se mi kniha místy četla hůř, ale z toho viním filosofii, kterou je kniha protkaná a já ji zrovna nemám moc v oblibě. Příběh je poutavý, podložený skutečnými událostmi ve školství a sociální oblasti v 70.letech. Autor píše jedinečně, také u knihy Cit sl.Sm.pro sníh mi chvilku trvalo, než jsem tomu přišla na chuť, ale vyplatilo se vydržet. Toto je jrdna z těch knih, nad kterými člověk ještě dlouho po dočtení přemýšlí.
Četla jsem v říjnu 2008. Podle mých poznámek:
Příběh 3 žáků jedné soukromé školy v Kodani na začátku 70. let.
Zvláštní. Divné. O krutosti, času a jeho vnímání. Přátelství, boj proti dospělým.
Zvláštní.
Co je čas?
Na tuhle otázku, kterou kniha začíná, čtenář odpověď nedostane. Vlastně jich dostane tolik, že si může vybrat. A podobných otázek je kniha plná.
K tomu kritika poměrů dánského školství před téměř 50 lety. A člověku to přitom nedá, aby nesrovnával s naším dnešním. Hlavně tu posedlost hodnocením.
Nečte se snadno, zejména kvůli tomu, že se v příběhu prolíná několik časových rovin, které navíc nejsou vyprávěny lineárně. Ale zážitek je to neobvyklý.
Příběh tří děti, které se v sedmdesátých letech setkají v soukromém školsko-výchovném ústavu, kde jsou napravovány. Zvolené metody nevedou tak docela k vytýčenému cíli a výsledkem není předpokládané všeobecné vzájemné obohacení a radostné SVĚTLO, kam se podíváš, ale celkem očekávaná vzpoura. Inu, páchání dobra má svá úskalí, jak se ostatně aktuálně má možnost přesvědčit každý, kdo přijde tak či onak do styku s naší současnou školskou realitou. Autor si se čtenářem ovšem taky trochu hraje, nelze ho brát ve všem vážně. Sirotek Peter není Peter Høeg sám, byť se tak jmenuje a vzbuzuje to dojem, že to tak je, metody používané školou jsou popisované poněkud schematicky a předvídatelně, což místy působí trochu lacině, docela jako tepání nešvarů. Některé úvahy o čase, které vede dospělý Peter, odborník na čas, jsou věcně chybné a bylo by je možné akceptovat u dítěte. No, Peter Høeg je velký hráč a mistr slov, tedy čtenářský zážitek je to parádní.
Příběh "odhalující" praktiky dánského vzdělávacího a výchovného systému 60.-70.let protknutý úvahami o čase, ale i významu pochvaly a hodnocení, individuality a přirozenosti.
"Prirozenost není sveraci kazajka, kterou je třeba roztrhat. Prirozenost je darem z milosti,moznosti rustu,kterou vše živé dostalo do vinku."
Rozhodně zajímavé. Byla jsem mile překvapena. Sice to mělo pár slabých chvilek, ale jinak si myslím, že to bylo dobré. Určtě se podívám i po jiných autorových knihách.
No...oddychová četba to rozhodně nebyla, ale jinak moc dobré. Spousta námětů na přemýšlení...především o čase.
Kniha je jako zjevení, ač to není právě snadné čtení a celkově je atmosféra dost depresívní.
Kniha dánského autora Petera Høega je plná drobných klenotů. Tu a tam se zatřpytí v textu - jako pohlazení, jako probuzení, jako varování, jako díry v čase. Je to nahlédnutí za konec pavučiny... Věty nejsou poskládané lineárně ani cyklicky - jsou entropické. Nechávají na pochybách, nevysvětlují. Je to ovšem entropie, která dává všemu bolestivý smysl...
Stejně úžasná jako kniha Cit slečny Smilly pro sníh... tu rozhodně doporučuji. Kniha Až přijde čas je přeci jenom díky své formě mírně nepřístupná.
Rovnako ako je napísané v nižšie uvedenom príspevku, ani mne sa kniha nečítala ľahko. Spočiatku som bola nadšená a chvíľu som si i myslela, že ma kniha zaujala viac ako Smilla, ale zázrak sa nekonal. Smilla to nie je. Samozrejme autor siahol po diametrálne odlišnej téme, no atmosféra knihy je takisto trochu tajomná a s postupným zoznamovaním sa s tromi hlavnými hrdinami sa odkrýva aj veľa tajomstiev. V druhej polovici knihy môj záujem o čítanie prudko klesal, chcela som to mať čo najrýchlejšie za sebou a bohužiaľ toto je znak toho, že to nebude moja srdcovka. Príliš veľa filozofických žvástov, pre mňa osobne i bezobsažných (lebo reálne mi filozofické pasáže v knihách neprekážajú), no aby som nebola iba kritická, v konečnom dôsledku to nie je úplne zlá kniha, niekomu možno sadne viac, inému menej v závislosti od rozpoloženia, v ktorom sa práve nachádzate. Pre mňa osobne tak na 3,5* Pevne verím, že Představy o dvacátém století ma ako milovníka magického realizmu potešia viac...
To není zrovna lehké čtení. Ať už temné téma nelidského systému vzdělávání a hraní si se životy již nějak handicapovaných dětí, tak filosofickými vsuvkami o různých vnímání času, které vyžaduje otevřenou mysl. Knihu jsem si porcovala, ale ve výsledku na mě zapůsobila, tím kam autor celou dobu mířil a jednoduchost sdělení byla podtržena a hlavně procítěna právě na základě tohoto smutného příběhu.
"Přirozenost není svěrací kazajka, kterou je třeba roztrhat. Přirozenost je darem z milosti, možností růstu, kterou vše živé dostalo do vínku.
Jako vodítko do života."
Štítky knihy
děti Dánsko dánská literatura 70. léta 20. století sociální péče čas školství
Autorovy další knížky
| 2006 |  Cit slečny Smilly pro sníh |
| 2012 | Děti chovatelů slonů |
| 2009 | Tichá dívka |
| 1999 | Příběhy jedné noci |
| 2003 | Představy o dvacátém století |
Konečně kniha s myšlenkou ale lidi jsou moc líní ji pochopit. Za mě naprosto geniální kniha, ze které by si měl každý vzít poučení, protože přestože se jedná o knihu z jiné země a jiného století, stále jsou tady situace kdy se nás někdo přes čas snaží ovládat.
Kniha byla ponurá, to musím uznat. Násilná, ale uvěřitelně. Bylo vidět, že autor si nemálo prožil. Netahal si to z klobouku, ale ze srdce.
Nevím, jestli při čtení vidíte barvy, ale já jsem to celé měla v chladných a černobílých barvách. Příběh se odvíjel v černých spirálách. Často mi v hlavě tvořil chaos což bylo pro mě asi stejně dobré jako čokoláda s chili (kterou miluji). Když není něco snadné pochopit, o to větší máte radost když vám najednou do sebe zapadne rovnou pět věcí. Kniha je psaná z pohledu dítěte. Autor to napsal natolik skvěle, že jsem celou tu knihu prožívala s ním. Chaos co jsem cítila byl určitě chaos, které cítilo i dítě. Smutné. Ale tak filosoficky fascinující, že jsem nedokázala brečte, protože jsem sotva popadala dech z geniality díla.