A zavaž si tkaničky
Roman Szpuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296052/bmid_a-zavaz-si-tkanicky-q3w-296052.jpg
4
39
19
V souboru deníkových záznamů A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské krajině a přírodě, pozoruje dění v okolí a zachycuje drobné každodenní příběhy. Podobně jako ve své předchozí knize Chraplavé chorály (Stehlík, 2013), která byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého, i zde naplno odkrývá nevšední niterný pohled na svět. Bohatým jazykem rozvíjí klasické literární postupy, jakými jsou deníkové záznamy či básně v próze. Tulák Szpuk v sobě nezapře romantického rozervance a citlivého básníka. Skrze výtvarné, hudební, teologické i meteorologické termíny reflektuje silné okamžiky v divoké přírodě, kam vyráží v jakémkoliv počasí a roční době. Zaměřuje se na tišší a hlubší stránku lidského bytí. Básníka (vypravěče) provází celou knihou nejčastěji dítě (Dominik) a blázen (Zdeněk). Děj se odehrává převážně ve Vimperku a okolí, na meteorologické stanici Churáňov a v Teplicích.... celý text
Přidat komentář
Velmi se mi líbil jeho popis šumavské přírody,jeho zážitků s ní,postřehy lidiček kolem něho ,jeho šumavských přátel samotářů a taktéž starost o starou maminku.Styl psaní mi připadá melancholický,básnický s vloženými krátkými filozofickými bonmoty,jako např:..."Možná jsem se narodil jako jediná odpověď jedinému okamžiku.Ale kterému?..."
Podobných věcí tam je dost ,zpočátku působí okouzlujícím dojmem,ale časem pro mne ztrácely na významu a smyslu.
Celkově vzato,po knize Klika byla příliš vysoko,to byl přesto pro mne opět čtenářský zážitek doplněný opětovným přečtením rozhovoru s autorem v knize Raději zešílet v divočině .
Užila jsem si "kliku", potěšení z četby pi přinesly i "tkaničky". Prosté a jednoduché příběhy poskládané jako korálky na šňůrce. Potěšení z přírody, drobných jevů, které kolikrát ani nezaznamenáme, přitom v sobě ukrývají tajemství celého vesmíru. Pochopení pro lidské slabosti, upřímnost, dětské vidění světa. Milá knížka. Snad pan Szpuk ještě něco napíše!
Nádherná kniha sestavená z drobných a pestrých útržků, pozorování, zamyšlení až kóanů ("Existuje duha bez pozorovatele?" [s.98]) a teologií svérázného vimperského darmošlapce, milovníka extrémního počasí a churáňovského meteorologa v jedné osobě. Má ohromnou schopnost všimnout si nepostřehnutelného detailu v přírodě i ve své duši a zachytit to na papír krásným a bohatým jazykem. Četlo se mi to skvěle, cítil jsem velké souznění a pochopení, snad až na ty alkoholové eskapády. Od přečtení si víc všímám mraků a těším se, že snad letos po dlouhé době vyrazíme na Boubín. Za pochvalu stojí také ilustrace Dobroslava Szpuka.
"Chtěl jsem poznat, jak člověk v temném lese u trati čeká celou dlouhou zimní noc na světla motoráku, která jen na pár vteřin prosvítí temnotu, projedou kolem a tma se za nimi opět zavře a celé hodiny se nic neděje, jen mrholí." [s.42] Kdo tomuhle rozumí, knihu si určitě užije!
Je to dobrá kniha, sice hodně fragmentární, ale ty příběhy jsou ve svý prostotě hodně silný. Překypuje to krásnejma popisama, ale ve výsledku po čase tak nějak začnou nudit. Ale o to silněji působí ty rozhovory s lidmi (podobně jako sám autor) na okraji a to autorovo hledačství smyslu a lavírování mezi pocitem určité životní beznaděje a euforií z letmých přírodních momentů; to je vystiženo mistrně. Celkově je to výborná kniha a zvláště darmošlapové a tuláci ji ocení. Doporučuji.
PS - Autora jsem potkal na čtení a je to výborný čteč a vypravěč. Zajímavé také bylo, když autor hovořil o svém působení na Churáňově, a jak mu kniha o šumavských samotářích v jednu dobu poměrně negativně ovlivnila jeho život.
Taková lyrická poezie v próze. Asi není jednoduché žít obdařen zvláštní vnímavostí, která se prakticky míjí se zkušenostmi většiny z nás.
Kdyby to bylo možné, dal bych i šest hvězdiček. Velmi citlivé vyjádření autorova nitra. Hluboce lidské, oproštěné od zbytečných point, vyzívající vnímavého a duchem obdařeného čtenáře k zamyšlení nad lidstvím a jeho vztahu ke všemu, co je okolo nás i nad námi. Jsem nadšen, děkuji.
Rádoby zajímavé a rádoby poetické formulace, které nemají cit, souvislost ani hloubku. Chybí pointy. Je to plytké, nudné, o ničem. Jsem zklamána.
Krásná knížka, četla jsem jí před třemi lety, předtím Chraplavé chorály, obě si jsou hodně podobné.
Knihu jsem si četla s manželem a moc se nám líbila.Opravdu klobouk dolů, popisy deště, ptáčků, bouřky, sněhu........překrásné. Ilustrace dokreslovaly moc hezký pocit ze čtení. Ale ne každému kniha sedne...
Kniha ma dosť bavila. Zo začiatku som mala taký moment, že o čo vôbec ide, ale následne som sa na atmosféru knihy naladila a bežalo to jedna radosť. Počas čítania knihy som si uvedomila, že o Romanovi Szpukovi písal aj Aleš Palán vo svojej knihe o súmavských samotároch. Potom som zistila, že Romanova kamarátka Martina, má takisto svoj príbeh popísaný v Palánovej knihe a zrazu to uvedomenie, že svet je malý a občas existujú synapsie, na ktoré ste vôbec zo začiatku nemysleli. Bolo zaujímavé porovnať romána Szpuka s jeho výpoveďou v Palánovej knihe, ale súhlasilo mi to s jeho prežívaním, fungovaním v tomto sveta. Roman Szpuk na mňa pôsobí ako ubolený človek a verím, že nájde svoje trvalejšie šťastie. Kniha lyrická, cítiť v nej lásku ku prírode, ku hviezdam, k otvorenej oblohe pod spacákom. Kniha trošku o ľuďoch na okrajoch spoločnosti, ktorí naozaj počítajú každú korunu, ale na pivečko sa tých pár korún nájde vždy. Asi netreba súdiť, oni žijú ako vedia a vo svojom spôsobe sú spokojní.
Krásné a upřímné, k tomu nádherné popisy Šumavy. Dominik může být pyšný na to, jakého má tátu.
Určitě to znáte, čtete knihu z prostředí, které vám je blízké, ale přesto se nedokážete naladit na autora, jako by mluvil jiným jazykem. Takový jsem měla pocit při čtení A zavaž si tkaničky. Záznamy ze života a přírody, popis okamžiků důležitých i zdánlivě všedních. Všudypřítomná zádumčivost. A přesto vnímám odcizení. Možná bych musela prožít něco podobného jako autor, abych plně pochopila.
Ilustrace jsou moc pěkné.
Zvláštní, pro mě hodně jiná kniha. Úžasné popisy přírody obohacené o postřehy meteorologa, okamžiky ze života "obyčejných" lidí.
Tuto knihu jsem už tolikrát prolistoval. Tu a tam něco přečetl. Pak odložil. Mezitím se s Romanem několikrát potkal. Ne, nejsme přátelé. Jen známí, co se tu a tam potkají na stejné akci. Oba na Šumavě cizí, oba Severočeši. On z Teplic, já z Mostu. Ovšem naše světy se naprosto míjejí. On nejlepší básník současné Šumavy. Já bezvýznamný čtenář…
Kdysi jsme vedli krátkou řeč. Přes sociální sítě. Já měl v hlavě jistý drobný projekt, on mi posílal nějaká svá haiku. A já si na ně vzpomněl právě při čtení této knihy. A také jsem měl v hlavě Romanovu zálibu fotit camerou obscurou. Ty texty totiž připomínají oboje. Drobné záblesky světa, které se prosvítily nepatrným otvorem do jeho mysli. Černobílé. Rozmazané. Převrácené. Dojemné. Volající. Burcující. Ale i klidné. Odevzdané. Kousky všednosti, které takto zobrazené nabývají zcela nevšedních podob. Střípky kaleidoskopu. Krasohled, kterým Roman točí a vytváří tak nádherné mandaly. Jejich tvar trvá vteřinu. Vzápětí jsou rozmetány. Nahrazeny novými obrazy A přesto každá ta neobvyklá letmá geometrie dokáže přeskupit mou mysl, přeladit jí na jinou vlnu. Dokáže jí rozeznít. Rozvibrovat. Ponořit se do jeho obrazů bývá bolestné. Ty obrazy svět adorují a zároveň nemilosrdně obviňují. Je v nich pokora věřícího člověka, ale také nespokojenost bojovníka za nikdy nenalezenou spravedlnost.
Myslím, že bylo dobře, že jsem si knihu nechal takříkajíc „na později“. Mezitím jsem koukl na dva dokumenty, kde Roman mluví o sobě, o své práci, o Šumavě. A hlavně jsem si přečetl rozhovor, který vyšel nedávno v knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Všechny ty informace se propojily a můj zážitek ze čtení byl daleko intenzivnější.
Krásná lidská knížka, která prostřednictvím navenek prostých obrazů strčí člověku pod nos věci a okamžiky, kterých stojí si za to všimnout.
"Každý má svůj stín?" ptá se Dominik.
"Každý."
"A je to kamarád?"
"Je stejný jako ty. Akorát nemá obličej."
"A není jenom černý," dodává Dominik. "Koukej, tady je šedej, tady bílej nebo kamenitej."
Palán v Hospodářkách to napsal líp než já: "Szpuk vrací do literatury i několik zdánlivě ztracených principů. Tím prvním je popis krajiny, ono klostermannovské brouzdání se močály a postávání před rozeklanými velikány, které, zdálo by se, vynálezem fotografie a filmu ztratilo své opodstatnění. Proč složitě popisovat něco, co lze jednoduše ukázat, že? —— Szpuk tuto mrtvolu přesto dokázal resuscitovat. Recept? Vzdělání meteorologa a vztah k přírodě zpečetěný tím, že autor od brzkého jara do pozdního podzimu často spí venku a v bouřích vyráží na vrcholky. Szpuk v krajině nehledá ztišení a nějakou konejšivou moc. V bezohledné nekompromisnosti jejích zákonů nachází spíš rezonanci k vlastní zkoušené duši. Snad proto všechny ty noční pochody, mráz a vichr. "Stoupám po břehu Pravětínského potoka. Noc bez měsíce mě kryje lépe než hrob. Jdu poslepu, čtu terén chodidly." —— Druhým Szpukovým darem moderní české literatuře je návrat rozervaného romantického hrdiny. Pravda, středobod světa dovede sám ze sebe uplácat každý psavec, tímto výhradním zájmem ale oslovuje jen svou babičku, maximálně subkulturu. Szpuk také píše o sobě, žije však tak specifickým životem, že žádnou subkulturu ani nemá, a řádky o tom, jak ho manželka posílá − naprosto pochopitelně − z domu, tvoří jeden z podstatných proudů jeho deníků. Kdo mu porozumí? Každý. "Jdeme stopovat. Auta nás míjejí. Chvějeme se mrazem. 'Proč jsou tak zlí?' komentuje projíždějící auta Dominik. 'Nejsou zlí,' říkám. 'Je jim to jedno'."
Kniha, která mě ohromila, snad svou obyčejnou lidskostí a zároveň neobyčejnou hloubkou? Autor "jen" pozoruje a popisuje šumavskou krajinu, počasí, ptáky, lidi i různé situace, ale z jeho pozorování lze vyčíst jakoby mimoděk pravdy o životě, jeho smyslu, o víře v Boha. Sám nic neskrývá a to ani nepříjemné věci, které běžně na sebe neříkáme (problémy a alkoholem, rozpadání manželství, krize víry i života vůbec) a tím je vše ještě silnější. K lidskému údělu ovšem patří i humor a ani ten zde nechybí. Silné myšlenky ("bolest je nevyhnutelná, ale člověk ji může přijmout. Když ji nepřijme, znásobí se v utrpení. Stane se vleklým neodstranitelným protivníkem") i milé haiku básně (Poryv větru - a připlouvá ke mě dvakrát tolik lístků). Kniha nutící k zamyšlení, zda to, jak žiji, je v pořádku. Děkuji za ni.
Nevšední setkání s Vimperkem, který byl místem mého dětství a mládí. Šumava krásná i zasmušilá, autorovy chvíle všední, výjimečné i jeho "obruče" - to všechno se mnou zůstává i po přečtení.
Štítky knihy
Šumava deníkové záznamy autobiografie
Autorovy další knížky
| 2013 |  Míjím se s měsícem |
| 2016 | A zavaž si tkaničky |
| 2018 | Klika byla vysoko |
| 2020 | Šálek dál hřeje dlaně |
| 2013 | Chraplavé chorály |
Ze života chlapa, co se umí dívat:-)