Jiří Anderle

Mám ráda jeho hlas. Když v rádiu vyprávěl své vzpomínky na dětství v Pavlíkově, za příjemné asistence povídavého papouška žako Žanynky, moc ráda jsem poslouchala. Bylo to takové pohlazení na duši. Opravdu. Na člověka dýchne kouzlo starých časů, které jsou nenávratně pryč, ale tak nějak mile. Bez zbytečné sentimentality. Jako by to bylo včera. Jako by si z minulosti na chvíli jen tak "odskočil", aby o ní hezky povyprávěl. Jsem ráda, že své vzpomínky zaznamenal i perem, no, spíše do textového editoru - ale to nevadí :-) Mají zázračnou moc - když si je pročítám, vždycky slyším jeho hlas. Poslouchala jsem ho i ve chvílích, kdy mi nebylo zrovna nejlépe... a je zvláštní, jak ten jeho hlas dokázal uklidnit, pohladit, potěšit, povznést... Jako člověk musí být úžasný, také jeho kresby jsou nádherné. Jeho knihy nemusí člověk číst hezky od začátku do konce - stačí jen kousek, jen trocha, a zavalí ho vlna entity příjemného bytí... prostého štěstí. Jinak to popsat neumím. Doufám, že se mi podaří ho zastihnout osobně na brzké plánované předvánoční akci. Moc se těším :-)