Donatien Alphonse François de Sade

Stejně jako sexualní uspokojení je i psaní akt, který přináší pisateli jisté uspokojení, a to i na rovině sexuální. Sám Sade, jak vyplývá z několika biografií, byl sice libertin a na svou dobu i sodomita, ale zhýralosti a patologie, které popisuje ve svém díla jako je 120 dnů Sodomy, jsou spíše literárními evokacemi, přinášející rozkoš samotným psaním (záznamem), které se stává aktem vzpoury proti zavedenému řádu, a které působí pisateli, stejně jako leckterému čtenáři, pocit rozkoše. To ale nutně neznamená, že by autor musel zmíněné mnohdy dost brutální způsoby sám praktikovat. Stejně jako spisovatelé hororů nejsou patologičtí vrazi, i Sade měl k tomu, co ve svém díle 120 dnů Sodomy předkládá, poměrně dost daleko. U Sada se jedná o mistrnou fabulaci, která míří k vlastnímu potěšení, kdy svými brutálními výpady sice útočil na dvojí morálku své doby, ale formou, která mu přinášela i jisté potěšení. Psaní bylo tak pro Sada formou, kterou se na jedné straně vyrovnával se svými obsesemi a frustracemi, a zároveň formou rozkoše a libertinství, což je na počátku většiny umělecké činosti; takzvané pokleslé psaní a vysokou literaturu nevyjímaje.

Je ale třeba podotknout, že Sade nebyl žádné neviňátko a dokázal svůj šlechtický stav využívat i pro vlastní potěchu. Rozdíl je ale v tom, že zatímco Sade dokázal své démony pojmenovávat, tak jiní tak činili pod gloriolou nevinosti, aniž by se nějak pozastavili nad důsledky svých činů.