Tomáš Petráček citáty

česká, 1972

Citáty (10)

Budoucnost je vždycky otevřená a nejistá. Sklon k přehlednosti a bezčasí má myslím v sobě každý. Když se ale věnuje víc prostředků na to, aby se podporovalo takové ustrnutí, místo aby se pracovalo na modernizaci země a zkvalitňování života v ní, je to cesta k zaostalosti a marasmu. Naděje v dějinách


Co vlastně způsobuje tu mou naději v dějinách? Že navzdory tomu, jak ta instituce často špatně vystupuje, jak ji mnohdy ovládají hloupí, primitivní, zlí lidé posedlí mocí, tak si nakonec evangelium a Boží milost vždycky najdou nějakou cestu.


Identita je základ, ale skutečná identita hodná toho jména je podle mě ta, jejíž pevnost a autenticita je tím intenzivnější, čím víc se poctivě konfrontuje s jinakostí druhých. Je to samozřejmě riskantní, je to samozřejmě riskantní, je to mnohem náročnější, ale taková je prostě samotná podstata biblické víry. Naděje v dějinách


Já vůbec nechápu mentalitu těch konzervativních kardinálů a biskupů, kteří svým exkluzivní, a tedy k současnosti přezíravým přístupem vlastně říkají, že se na svět můžeme vykašlat, že zde už máme to svoje jistě, toho se budeme držet, to je naše svatá povinnost, a zbytek ať jde prostě do háje. Pokud by brali vážně svoji vlastní víru, tak nevěra a zatracení těch všech ostatních lidí padá na jejich hlavy. Protože oni pro ty lidi měli něco udělat, oslovit je a víru jim přinést, nejíst, nespat, soužit se osudem těch duší a vlastní neschopností jim víru zprostředkovat. Přístup „My jsme tady přece celou dobu byli za námi nepřišli“ v Novém zákoně fakt nikde nevidím. Naděje v dějinách


Křesťané vyznávají, že nás vede do budoucnosti Duch svatý a síla evangelia. Tak jako mělo křesťanství sílu obrátit pohanské, barbarské národy raně středověké Evropy, jako mělo sílu obrátit mnohé národy během raně novověké misie, není důvod si myslet, že by dnes svou sílu ztratilo. Jen to možná bude vypadat jinak, než pořád čekáme. Problém obvykle nejsou lidé, kteří o křesťanství nic moc nevědí. Ti jsou naopak otevření, mnohdy lační po tom, něco se dozvědět. Problém jsou spíš ti, kdo mají jasno. Ti, pro které je křesťanství identitární záležitost, něco, co je definuje, čím se vymezují vůči svému okolí, a co si tedy musejí chránit a hlídat. To je pak ale jen nástroj sebepotvrzení, z něhož se lehce ztratí skutečný duch. Pokud však chápeme náš vztah k Bohu – individuálně i jako církevní společenství - jako neustále se odehrávající, jako stále otevřený, nehotový, dynamický proces, jsme mnohem otevřenější k tomu, vnímat současnost a její potřeby a inspirovat se jimi. Naděje v dějinách


Křesťanství nemá a nemůže sloužit jako nějaká identitární ideologie. Nejvnitřnější princip křesťanství je v tom, že ty vycházíš ze sebe, že podáváš ruku jako první. Církev je tady pro druhé, ne proto, aby se zajistila svoje institucionální přežití a azyl pro ty, kdo v ní hledají svou identitu a úkryt před modernou. To je jednak zrada evangelijního poslání, jednak je to jednoznačně cesta k zániku. Naděje v dějinách


O posledním soudu nebude člověk tázán, zda chodil do kostela nebo přijal dostatečný počet svátostí, ale Kristus se bude ptát, zda ho nasytil, navštívil, oblékal, co udělal pro proměnu světa ve smyslu těchto hodnot, které jsou prolamováním Božího království spravedlnosti a pokoje do tohoto světa. Naděje v dějinách


Osobně jsem bytostně přesvědčený, že není možné posilovat vlastní identitu tím, že se konstruuje nějaký idealizovaný, nepoctivý, nepravdivý obraz vlastní minulosti. Nevěřím, že církvi prospívá sebelítost, nostalgie, ubrečenost, zamlčování. Nejlepší službou církvi je naopak pojmenovat věci naplno, natvrdo, otevřeně, pravdivě – a to by měli udělat právě katoličtí církevní historici. Naděje v dějinách


Pokud vznikají třeba na úrovni biskupů prohlášení jakoby ve jménu církve, ke kterým se ale neměla možnost vyjádřit teologická fakulta, věřící odborníci a podobně, jak to pak mají věřící – mnohdy v té věci vzdělanější a kompetentnější než sami tvůrci prohlášení - za své? Naděje v dějinách


Ta sžíravá kritika a přezíravost – to je něco, co lze provozovat kdykoli, protože to reaguje na jevy, které na světě budou vždycky, v každé společnosti. Podle mě by nás mělo z hlediska dějinnosti, ovšem ze samé podstaty křesťanské víry, mnohem víc zajímat to, jak identifikovat struktury zla nebo jiné problematické prvky té které společnosti a jak pracovat na jejich odstranění. To je úkol každé nové generace, aby provedla takovou kritickou bilanci. Aby odhalovala a napravovala, co je špatné, co brání rozvoji lidství konkrétních skupin, ne aby se pohoršovala a vysmívala.“ Naděje v dějinách