John Updike citáty

americká, 1932 - 2009

Citáty (17)

"Já tak nějak doopravdy cítím, že někde za tímhle vším je něco, co po mně žádá, abych to našel." - "No jistě, všichni tuláci si myslí, že putují za nějakým posláním. Aspoň ze začátku..." - JE TO TAK PROSTÉ : NĚČEHO SE ZBAVIT TÍM, ŽE TO DÁŠ. - Čistý, čistý: najednou se mu vyjasnil pojem čistý. To, co není v tobě, co nejsi sám, to se tě nedotýká. (Králíku, utíkej!)


"Je jen jedinej způsob, jak se někam dostat: totiž rozmyslet si předem, kam máte namířeno, než se tam vydáte." (Králíku, utíkej!, str. 36)


"Něco ti povím," řekne Králík. "Když jsem utekl od svojí ženy Janice, udělal jsem zajímavej objev." Ruth se zpod víček řinou slzy a slaná pachuť bazénové vody se zhušťuje a povléká jí ústa. "Jak se člověk jednou odváže a začne bejt konečně sám sebou," řekne, "ty druhý už se o sebe postaraj sami..." (Králíku, utíkej!, str. 164)


„...slyším na cestě přijíždět auto.“ „Koledníci,“ napadlo van Horna. „Fidel jim dá pár jablek s žiletkama, co jsme připravili.“ (Čarodějky z Eastwicku)


Dávat a neztrácet, stvořit něco a nezničit přitom nic jiného - zůstává radostným jádrem lásky.


Chlapi se neradi rozhodují, jsou nejradši, když to za ně udělá ženská nebo pánbůh.


Jeden zdravý nuditel spotřebuje ročně jedenapůlnásobek své váhy ve formě trpělivosti svých bližních.


Králík tuší pravdu: to, co zmizelo z jeho života, zmizelo z něho nenávratně. Je marné po tom pátrat, nelze to přivolat zpátky. Žádným útěkem se to nedohoní. Je to tady, dole pod městem, v těchto vůních a těchto hlasech, navždycky za ním. Naplnění končí, když odevzdáme přírodě její výkupné - když pro ni zplodíme děti. Tím je s námi hotova a z nás se stane, nejdřív uvnitř, pak i navenek, pouhá veteš. Stonky květin. (Králíku, utíkej!, str. 246)


Lehčí je být sám sebou než prorokem. S tou, samozřejmě, podmínkou, že nebereš sebe příliš vážně.


Najednou má pocit, že pluje naznak v nekonečném moři čistoty, lehký jako mýdlová bublina vznášející se před svítáním mezi naškrobenými prostěradly a bílými plochami prostými všech mikrobů. Strach a lítost se rozplývají a vděčnost se vzdouvá a vyhlazuje všechny ostré zraňující hrany. (Králíku, utíkej!, str. 223)


Pocit trapné neschopnosti se mu rozlézá po těle jako nějaká odpudivá choroba. Je mu zle, zle na omdlení, stále hlouběji ho do sebe vsává vír, jehož horní okraj tvoří nehybné výhonky prozelenávajících stromů. Matně si upamatovává, že tam nahoře už jednou byl. Sklouzává do kaluží, pohlcují ho stromy, beznadějně klesá do zbláceného roští podél cesty. Přízračný sen, ano, přesně. V bdělém stavu se mu jen něco živoucího takhle vysmekává, vyškubává. Jeho neskutečná neohrabanost mu otupuje mozek, který zpola zhypnotizovaný mu tropí takové pitvornosti, že je jen stěží začíná vnímat. Vztekem se mu rozpukává kůže, takže dovnitř prosakuje vnější svět, nitro mu cupují drobné suché vidličky krutě drásavého trní, v němž jako nespalitelná housenčí hnízda visí slova... A pak se o sobě dozvěděl pravdu, konečně mu to někdo řekl : "Jste obludně sobecký. Jste zbabělec. Nezajímá vás, jestli je něco dobré, nebo špatné. Nic vám není svaté - jen vaše vlastní nejnižší pudy." (Králíku, utíkej!, str. 144)


Tělo každého z nás jsou hodiny, jimiž ubývá čas. Ač mlád, slyším odtikávat proteinové kyseliny... Čím starší jsme a čím méně jiter nám zbývá, tím hlouběji nás bodne a probudí dýka svítání.


The world keeps ending but new people too dumb to know it keep showing up as if the funs just started. Králík je bohatý


V pohledu zacíleném středem je město obrovské a Králík rozevře rty, jako by chtěl přimět rty své duše, aby vnímaly chuť pravdy o tomto městě. Jako by pravda byla tajemstvím v tak řídkém roztoku, že nám jen nesmírná mnohost může nabídnout jakousi poznatelnou chuť. Vzduch mu vysuší ústa. (Králíku, utíkej!, str. 126)


Vykonávat nepříjemné návštěvy jsou muka - aspoň se na ně duševně připravovat. Předzvěst je obvykle horší než skutečnost. Bezprostřední styk s lidmi je nakonec vždycky snesitelný. (Králíku, utíkej!, str. 164)


Vypne rádio. Hudba, která se z něho line, mu už nepřipadá jako řeka, po jejímž proudu pluje, promlouvá teď hlasem měst, slizkými tlapami se mu otírá o lebku. A přece do ticha, jež nastane, nevpustí Králík jedinou myšlenku. Nechce se mu přemýšlet, chce se mu spát, usnout a probudit se zavrtaný do písku. Jak blbě to zmrvil, zkurvil, zprasil, že se nedostal dál než sem. A to je půlnoc, půlka noci je v trapu... Pod zduřelými víčky mu únavou zběsile pulsuje mozek. Silnice před ním je prázdná. Jeho oči nevidomě tápou. V lebce slyší odtikávat hodiny v obludně pomalých, tlumených rázech, vzdálených jeden od druhého jako přívaly vln na břehu, k němuž tak toužil dorazit... (Králíku, utíkej!, str. 42 a 44)


Vždyť je to přece tak prosté: když existuje tahle půda, na které stojí, existuje i nějaký strop. Skutečný prostor, v němž žijeme, je prostor směřující nahoru. Někdo umírá. Odnikud vyvstane myšlenka: pouhý počet pravděpodobnosti. Někdo v některém domě v těchhle ulicích, ne-li v této, v příští minutě umře, a zdá se mu, že právě v oné náhle zkamenělé hrudi je srdce této ploché rozprostřené růže. Bloudí očima ve snaze najít to místo, možná že uvidí tumorem zčernalou duši nějakého starce, jak stoupá modří jako opička na gumičce. Napíná uši v naději, že uslyší sten vykoupení, až tato ruměná vidina u jeho nohou zjeví tuto skutečnost. Zahltí ho ticho. Šňůry vozů se plazí nehlučně, z jakýchsi dveří vyleze tečka. Co tu dělá, proč tu stojí v povětří? Proč není doma? Dostane strach a poprosí Ruth: "Dej mi ruku přes ramena." (Králíku, utíkej!, str. 126)