Hanna Krall citáty

polská, 1937

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (1)

„Smrt hladem byla stejně neestetická jako život. Někteří usínají na ulici s kusem chleba v ústech, nebo při fyzickém vypětí, například při běhu za chlebem. To je úryvek z vědecké práce. Lékaři v ghettu prováděli výzkum hladu, neboť mechanismus smrti hladem nebyl tehdy v medicíně znám a bylo třeba využít příležitosti. A příležitost to byla výjimečná. Ještě nikdy, psali, nedisponovala medicina tak bohatým výzkumným materiálem. Pro lékaře je to zajímavý problém dodnes. "Například," říká doktor Edelman, "problém porušení rovnováhy mezi vodou a bílkovinami v organismu. Píšou tam něco o elektrolytech?" ptá se. "Spolu s vodou se dostává do pojivové tkáně draslík a sůl. Zjisti, jestli se dostali až k funkci bílkovin." Ne, o elektrolytech nepíšou nic. Konstatují s lítostí, že se jim nepodařilo objasnit mechanismus otoků, které vznikají při nemoci z hladovění, mechanismus, který je pro lékaře tak zajímavý. Možná že by přišli na funkci bílkovin, kdyby náhle nemuseli přerušit práci. Ale přerušili ji, bohužel, což vysvětlují v úvodu. Nemohli pokračovat ve výzkumu, neboť byla zničena pokusná látka - lidský materiál. Byla zahájena likvidace ghetta. Brzy po zničení materiálu zahynuli i vědci. "Děvenko," říká, "musíš to konečně pochopit: ti lidé šli klidně a hrdě. To je něco strašného, když se jde tak klidně vstříc smrti. To je mnohem těžší než střílet. Mnohem lehčí je přece umírat, když člověk střílí, nám se umíralo mnohem lépe než člověku, který jde do vagonu, pak v tom vagonu jede, potom si kope hrob, a potom se svléká do naha... Už to chápeš?" ptá se. "Ano," říkám. "Tohle ano. Protože pro nás je mnohem snesitelnější dívat se na jejich smrt, když střílejí, než na člověka, který si kope hrob." "V Železné jsem kdysi viděl srocení lidí, kteří se tlačili na ulici kolem sudu - obyčejného dřevěného sudu, na němž stál Žid. Byl starý, malý a měl dlouhé vousy. Vedle něj stáli dva němečtí důstojníci. (Dva hezcí, urostlí muži vedle malého, shrbeného Žida.) A ti Němci stříhali Židovi kousek po kousku velkými krejčovskými nůžkami jeho dlouhé vousy a smáli se, až se za břicho popadali. Lidé v davu, který je obklopoval, se také smáli. Protože objektivně vzato to opravdu bylo směšné: malý človíček na dřevěném sudu se stále kratším vousem, mizejícím pod krejčovskými nůžkami. Jako filmový gag. Tehdy ještě ghetto neexistovalo, takže z té scény nešla taková hrůza. Židovi se přece nic tak strašného nedělo: jen to, že ho bylo možno beztrestně postavit na sud, že lidé už začínali chápat beztrestnost takového činu a že vzbuzoval smích. A víš ty co? Tehdy jsem pochopil, že nejdůležitější ze všeho je nenechat se vysadit na ten sud. Nikdy a nikým. Rozumíš? "Na klinice, kde jsem potom pracoval, byla velká palma. Občas jsem pod ní stával - a vídal pokoje, v nichž leželi mí pacienti. To bylo dávno, tehdy jsme ještě neznali dnešní zákroky, neměli dnešní léky ani přístroje a většina lidí v těch pokojích byla odsouzena k smrti. Můj úkol spočíval v tom, abych z nich zachránil co největší počet - a pod tou palmou jsem si jednou uvědomil, že je to vlastně tentýž úkol, jako tam. Na Umschlagplatzu. Tehdy jsem taky stál u brány a vytahoval z davu odsouzených jednotlivce." "To stojíš u té brány celý život?" "Vlastně ano. A když už nemůžu udělat vůbec nic, zbývá mi ještě jedno: zajistit jim komfortní smrt. Aby nevěděli, netrpěli, nebáli se. Aby se neponižovali. Musím jim poskytnout takový způsob umírání, aby se nezměnili v TAMTY. V ty z třetího patra na Umschlagplatzu. "Říkali mi, že když léčíš banální případy, které nejsou nebezpečné, děláš to jakoby z povinnosti a že skutečně ožiješ teprve tehdy, když začíná hra. Když začíná závod se smrtí." "V tom přece spočívá moje úloha. Už už chce Pán Bůh zhasnout svíčku, ale já musím využít jeho chvilkové nepozornosti a rychle zakrýt plamen. Ať hoří aspoň trošku déle, než by si On přál. Je to důležité. On není příliš spravedlivý. To je taky příjemné, protože když se něco podaří - je to důkaz, že se přece jen dá obelstít..." "Souboj s Pánem Bohem? Taková pýcha!"“