Max Frei
ruská
Populární knihy
Nové komentáře u autorových knih
Cizinec
„Knihu jsem zakoupila před necelými dvaceti lety, několikrát ji přečetla, protože se mi líbila. I zajímalo mne, zda mé okouzlení nadále trvá.
Překvapilo mne, jak moc se mi pořád líbí. Sice se jedná o několik víceméně samostatných povídek, což úplně nemusím. Vyšetřování bizarních magických detektivních případů probíhá naivním a velmi jednoduchým způsobem. V tomto ohledu lehounce vyčnívá snad jednom poslední historka Král Bandži, která je tak trochu komediálním hororem a objevení pachatele vyžaduje aspoň minimální vyšetřovací postupy.
V čem tedy spočívá kouzlo? Je jím hlavní hrdina Max, bezprizorní ňouma, který se podivným způsobem octne ve světě, kde se najednou projeví plejáda jeho supermanských schopností. A který bez ohledu na svou adorovanou výjimečnost zůstává přiměřeně sebekritický a nad věcí. Jakože celé Malé Pátrací Vojsko představuje sbor originálních, byť lehce schématických postaviček, které nelze nemilovat.
Pak je tu vlastní Jecho, město nad jiné barvité, okouzlující i kouzlené, svébytné a originální. Vystavěný svět je podivný, napůl lákavý a napůl odstrašující, protože samotní hrdinové představují tajnou policii, a to nepatří mezi kladné parametry.
Jak už jsem zmiňovala, děj je nanicovatý a netáhne kupředu. Autorka prokazuje spoustu fantazie, ovšem vymýšlení zápletek a originálních point jí nejde. Na druhou stranu je celé Jecho tak bláznivé, že mi nepřišlo podivné například to, jak se v jeho ulicích hromadí mrtvoly podřezaných žen, zatímco skupina detektivů odkráčí v poklidu debužírovat ke Žroutu Bumbovi.
Dalším nezměrným kladem knihy je opravdu neotřelý humor. Celé mi to přišlo zábavné, vtipné a docela často jsem se smála nahlas. V takovém případě snadno přehlížím chyby, které by mi jindy vadily.
Mohu litovat jenom toho, že další díly Labyrintů Jecha nikdy nevyšly. V záplavě brakové překladové literatury tento počin totiž září jako klenot.
Rozhodně doporučuji.“... celý text
— SBH
Cesta do Kettari
„První díl mě vážně bavil, čím to bylo? Tenhle druhý díl mě neoslovil, nedokázala jsem se začíst, nakonec jsem ho nedočetla. :(
Pořád si myslím, že v originále je to mnohem lepší, ale nevím... v první knize mě bavilo, jak je to všechno nové a jak si Max nový svět užívá. Bylo mi sympatické, že nebrečí, netouží se dostat domů, nebere dobrodružství, které ho potkalo, jako příkoří, ale naopak jako úžasnou příležitost.
Tady už mi ale Max ani nebyl sympatický, kouzlo nového se vytratilo a zůstal jen trochu namyšlený hrdina, kterému všechno vychází. (A svět sám o sobě vlastně ani tak zajímavý není, síla prvního dílu byla v energii postav.)
Ale nevím, možná mi to jen nesedlo do nálady? Třeba se ke knize za čas vrátím a zjistím, že už mě zase baví? Uvidíme. Zatím hodnotit nebudu, nechám si to ještě projít hlavou.
PS: Kéž by se autorka alespoň víc věnovala těm obřím kočkám!“... celý text
— Sidonie
Cizinec
„Tak jo, po dočtení uznávám, že by tomu nechyběla nějaký ústřední pointa. Na druhou stranu... mně to zas až tak nevadilo. Hrdina se octne v cizím světě a podniká v něm různá dobrodružství. Proč by v tom měl VŽDYCKY nutně hrát roli nějaký úhlavní nepřítel, nějaká Velký Pán Temnot? Tohle je příběh pozemšťana, který se ocitne v úžasném fantasy světě a náramně si to užívá.
Navíc je to pořád jen úvodní díl k desetidílné sáze. Škoda, že u nás vyšly jen dva díly.
Bojím se, že vtip trochu utrpěl překladem. Chápu, že přeložit něco takového, je těžké. A nečetla jsem předlohu, takže nevím, ale přišlo mi, že občas asi tak vím, v čem má spočívat vtip, ale vtipně to prostě nevyznělo.
Občas je tam něco nelogického.
To jsou negativa. Myslím, že to mělo fakt slušný potenciál, ale působí to na mě jako rychle spíchlý prvopis.
(Mimochodem. Ta obálka? To je vážně obálka k humornému fantasy? Tohle cílovou skupinu neosloví.)
Každopádně... Líbilo se mi to. S Maxem jsem se skamarádila a úžasně mě to bavilo.
Myslím, že jsem to četla v předmluvě k Umrlčímu tanci: Něco ve smyslu, že hrdinové, kteří pohrdnou dobrodružstvím, by zasloužili pár facek. Celou dobu si jen stěžují, jak je těžké být hrdinou, chtějí být doma, trpí atd. Těžký osud hrdiny! To je taková nepříjemná lidská vlastnost, že se každý snaží vyložit své zaměstnání jako to nejtěžší a nejnepříjemnější ze všech. A hrdinové nejsou výjimkou.
Ale Max (hrdina) si svoje dobrodružství náramně užívá. Nestěžuje si, místo toho se do všeho žene s nadšením. To nadšení se mi vážně zamlouvá! Max se ocitl v novém světě, objevuje jeho úžasné zákonitosti a vše bere s humorem a s optimismem.
Je to netradiční a velmi sympatické pojetí hrdiny. Žádný ukňouraný hrdina, který by pořád omílal dokola "já nejsem žádný hrdina" a "všechno je to má vina" a "já si chválu nezasloužím, byla to týmová práce".
Dějově na sebe kapitoly navazují, ale každá má svou vlastní jednotlivou zápletku. Každá kapitola je jeden případ.
Děj je skutečně až druhořadý. Mě ale bavilo číst i tom, jak se hrdinové nadlábli a přitom konverzovali a žertovali spolu.
Ten svět se mi líbil. Je to ale rozhodně oddechová četba, žádné napětí.
PS.: Na své si přijdou milovníci koček. I když jsou to samozřejmě trochu jiné kočky, než na které jsme zvyklí... :)
Knihy pravděpodobně dočtu v originálu a pak se rozhodnu, jestli to na těch 5* nezměním.
(Pořád si říkám, jak skvělá knížka by to mohla být, kdyby ji přeložit třeba Kantůrek nebo Petr Caha.)“... celý text
— Sidonie
Cizinec
„U této knížky se mi při čtení nějak samovolně oddělila dějová linka od hurmorné. A musím se přiznat, že ta druhá mě bavila výrazně víc. Nakolik se knížka hemžila různými vtípky a ironickými hláškami, děj samotný mi přišel jako naprosto typické ruské fantasy s pohádkovými prvky. V knížce bylo pět příběhů, jejichž kostra by se dala stručně popsat jako nacpali jsme se, zpozorovali zločin, nacpali jsme se znovu a přitom náhodou nazvanou intuice narazili na pachatele. Kdyby si hlavní postava svoji pověst vysloužila aktivněji, četlo by se mi o jejích dobrodružstvích líp. Ale kvůli humoru, kterým se rozhodně nešetřilo, nejspíš sáhnu i po druhém díle a uvidím, kam se to bude vyvíjet.“... celý text
— SalomeH
Cizinec
„Max Frei je u nás neznámým autorem (rozuměj pseudonymem, protože je to autorka :). Jeho start byl tedy těžší, protože se nemohl opřít o čtenářskou základnu, která by jeho díla kupovala už jen díky síle jeho jména. Přesto na něj nakladatelství Triton vsadilo. Však východní autoři dokázali své kvality (netřeba zmiňovat např. Lukjaněnka a spol.). Zda se Tritonu vyplatilo vydání Maxe Freie, to nechme nyní stranou a zaměřme se na samotnou knihu.
"Cizinec" obsahuje pět příběhů odehrávajících se v Jechu - městě, ležícím v jiné dimenzi. Autor se neobírá podružnostmi, takže našeho hrdinu Maxe jednoduše hodí do víru událostí. Čtení je to hezké a děj svižně plyne, obohacen místy o nevtíravý humor. Ale už po dočtení prvních dvou příběhů začnete mít pocit,že tomu něco chybí. Tou ingrediencí je napětí. Prostě víte, že vše dobře dopadne a nadhled s kterým je vám příběh podáván je tou hnací silou, nutící vás otáčet stránky. Po dočtení ale chybí ten pocit nutící vás k opětovné četbě. A u autora takových kvalit je to trochu škoda.“... celý text
— RaptoR
Max Frei - knihy
| 2006 |
 Cizinec |
| 2008 | Cesta do Kettari |
Žánry autora
Štítky z knih
Frei je 2x v oblíbených.