Gianrico Carofiglio

Populární knihy

Nové komentáře u autorových knih

„Není to vysloveně detektivní román, kterým nás provází advokát trestního práva, který tímto ukazuje právo, kasační soudy, prokuraturu, práci karabiníků, ale i svůj soukromý život při náhodném vyšetřování.“... celý text
— Han-nah

Nevědomý svědek

„Této knihy italského soudce, senátora a spisovatele jsem si všiml před lety díky glose českého soudce a profesora Zdeňka Kühna na blogu Jiné právo (odkaz v recenzích). Není to detektivka, spíše introspekce jedné trestní kauzy očima schopného, ale napůl vyhořelého advokáta, který kromě problémů klientů řeší i vlastní porozvodové chmury. Jako právníka mě zaujalo věrohodně popsané fungování italské trestní justice, od roku 1989 založené na americkém vzoru. Obdobou zámořské „guilty plea“ (tedy odsouzení bez procesu na základě přiznání viny a dohody o trestu) je zde „zkrácený proces“, ve kterém soud rozhoduje „od stolu“ na základě důkazů ve vyšetřovacím spisu. Možnosti obhajoby jsou v něm omezené, ale obviněný dostane nižší trest a ušetří se čas i peníze. Háček je v tom, že leckdy může jít „sedět“ člověk, který nic nespáchal a důkazy proti němu jsou chatrné, ale nechce riskovat vyšší trest v řádném procesu nebo si nemůže dovolit velmi drahého obhájce (ex offo advokáti pro něj nehnou prstem, pokud jim neplatí bokem). Moc spravedlivé to tedy není. Příběh nevypovídá ani tolik o institucionálním rasismu (byť policisté mohou mít tendenci „preferovat“ coby podezřelé osoby jiné rasy, ať už Afričany v Itálii nebo Romy v Česku) jako spíše o obecné tendenci policie a prokuratury stíhat a žalovat i v případech, kdy důkazy nejsou moc průkazné, hlavně „aby byl pachatel“. Trestní soud ale pak nesmí rozhodovat na základě pravděpodobnosti, ale jistoty. To v závěrečné řeči advokát Guido Guerrieri správně zdůrazňuje a poukazuje na výzkumy, podle kterých je lidská paměť zrádná a vzpomínky svědků lze snadno „přeprogramovat“ sugestivními otázkami a způsobem vedení výslechu. Policisté totiž často vidí, slyší a vnímají jen důkazy, které jejich vyšetřovací teorii potvrzují, a veškeré pochybnosti přehlížejí. Výsledkem takového přístupu pak může být poněkud hořká pointa, že skutečný únosce dítěte, který jej zabil a hodil do studny, dopaden nebyl. (9/10)“... celý text
— kristleko

Přechodné dokonalosti

„melancholické, zadumané čtení o skoro-detektivovi advokátovi a jak čirou náhodou vyřeší případ, aniž by se o to nějak zvlášť zasloužil... oddechové čtení pro dny, kdy nikam nespěcháte.“... celý text
— mikika