Bohumila Grögerová

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1921 - 2014

Populární knihy

/ všech 21 knih
Let let
Let let
Čas mezi tehdy a teď
Čas mezi tehdy a teď
JOB-BOJ
JOB-BOJ
Rukopis
Rukopis

Nové komentáře u autorových knih

Rukopis Rukopis

„Na jednu stranu oceňuji, ale ne jako umění, mně žel tyhle popisy ztrát, průběhu nemocí apod. přijdou všechny stejné.“
— Jablunka23

Můj labyrint Můj labyrint

„Probírání šuplaty minulosti začíná v roce 1945, kdy Grögerová nastupuje na tiskové oddělení Ministerstva národní obrany. Pulzuje tam neklid a napětí z nových politických poměrů, pohybuje se tam v prapodivně vojenském prostředí plném znepokojivých a morálně pokleslých mužů – navzdory tomu zůstává autorka svobodomyslná a nepoddajná, rázně i s humorem se vzpírá mužským autoritám. Chod v tomto labyrintu doplňují mladistvé radosti (narozené děti, návštěvy filozofických seminářů) i strasti (postupně churavějící manžel), samotný "labyrint" se pak zjevuje v stísňujících snech, obrovské bludištní prostory bez východu snad promítají zákmity uplynulých událostí. Přeskakuje se zde mezi autentickým, "přítomným" zápisem a zpětným ohlížením, vůbec nezvyklá je absence zmínek o psaní – na tu přijde až později. Druhou část navazuje chronologicky na Čas mezi tehdy a teď – Hiršal je podruhé sražen tramvají, přičemž tato událost odstartuje zaznamenávání procesu loučení. Grögerová s neutuchající frekvencí dojíždí za umírajícím Hiršalem smrtelným strojem, stále ve stejných, rozpoznatelných šatech. Postupné oněmění, přivírání a nehybnost buduje bariéru v komunikaci – takové mizení se jeví obzvlášť bolestně, když to, jak píše Grögerová, "byla práce se slovem, která utvářela náš vztah". Dokumentární, chladnější ladění nahrazuje emoční tón – jak jinak by mohlo být zachyceno setrvávání u lože partnera, který sice "nereaguje, ale já se nevzdám". Poslední text už není tak hlubokým nořením – zaznamenává poslední roky života autorky, která se musí vypořádávat se slepotou i úmrtími blízkých přátel. Stále ji však neopouští zvídavost a láska k jazyku, což dokládají nenadále vynořující se latinské termíny, psaní ("žádnou jinou potřebu už necítím") tlustým fixem, poslouchání srdcových autorů, pojednávání o mytologiích a detailně a všímavě líčené pohledy z okna ve veleslavínském domku. Meditativní charakter oddílu umocňují zamýšlení se nad slunečními sny, které knihu uzavírají – končí tak průchod "labyrintem jmen a událostí", na jehož konci je neodvratné cosi, co završuje i osudy milovaných mužů předchozích oddílů. Pokorná, silná kniha, krása! Sedím potmě na nejbližší židli, když zazvoní telefon. Volá Milena, že její muž Pepík Schwarz-Červinka leží ve velmi vážném zdravotním stavu ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích. Co si s Milenou říkáme? Že jsme se měli moc rádi a že nám bývalo nejlíp na lavičce pod platany na hradní zahradě. "Opět tramvaj?" ptá se Milena. "Ano, má potřebu vítězit nad mocnou překážkou." 24. května přestal Joska komunikovat očima. Jak se mi vzdálil! Kde je teď on, tam za ním nemůžu. (s. 51)“... celý text
— lubtich

Dva zelené tóny Dva zelené tóny

„Dva zelené tóny vcelku plynule navazují na předchozí Rukopis, opět se zde setkáváme s motivem ztráty zraku – ten tentokrát zužuje šíři záběru tak, že "přítomné" do knihy prosakuje pouze formou krátkých, veršovaných vpisků, které někdy reflektují i proces vzpomínání: "vzpomínám-li si na svoje hračky / vybavují se mi / už jen jejich stíny". Právě o noření do minulosti zde jde především, o snahu dopátrat se až k svému prvotnímu uvědomění. Vzpomínky jsou zde předkládány útržkovitě, povětšinou bez jakýchkoliv asociací, čímž se liší od předchozího zacházením s "minulým" v knihách Grögerové. Dokonce se zde objevují identické scény z ostatních, dokumentárních i experimentálnějších publikací, což dosvědčuje zaklesnutost těchto okamžiků: dítě na balkoně z Rukopisu, lišácká svíčková scéna z Času mezi tehdy a teď či pohled klíčovou dirkou v tužbě pohybu hraček z Mlýnu. Autorčin retrográdní pohled "z výšky 90. příčle žebříku" zachycuje období od dvacátého roku života po narození, o němž se dozvídáme ze zápisků rodičů – vyjevuje se tak mnoho intimního (hanáčtina, katolictví, rané nemoci a operace, agilnost rodičů) i definujícího danou dobu (úvodní setkání gymnaziálních žaček s Masarykem, první auta). Balancuje se zde na hraně banality – možná tomu odpovídá i úvodní metafora s žebříkem, když autora pečlivě slézá doopravdy každou příčku, aby se dopátrala úvodu, což sebou nese i nutnost zaneřádit text občasným balastem. Vše se zachycuje se zarputilou konkrétností – místní názvy, které se často střídají, neboť rodina se stěhuje podle toho, kam je otec převelen. Vůbec zásadní roli mají (již v názvu knihy naznačené) zaklesnuté zvuky, specifická hanáčtina (šopa, no jasně!), která se ozývá doma i na babiččině dvorku, případně setkání s četbou jako s prostorem k objevování. Jindy jako vodítko k zachycení pevných bodů vybublá podivně detailní útržek – macarát jeskynní v přírodovědeckém atlasu, světlo pronikající úzkými štěrbinami v dřevěných žaluzií. I tak se projevuje snaha porozumět dětským vjemům. "Prodírám se / neústupným proudem času / až k prvnímu nadechnutí", píše Grögerová v vpiscích, které společně s fotografiemi dotvářejí fragmenty vzpomínek. Zřejmě se nejedná o její vrcholné dílo, ale stále je to skvělé a zvídavé prodírání. Náhle zhasne světlo. Maminka zapaluje na stole svíčky ve svícnu. Sedím naproti děťátku a divám se, jak svíčka hoří. Ví už, že plamen pálí a nesmím si na něj sáhnout. Jsem u tatínka v bezpečí a napjatě pozoruji děťátko. Dospělí se živě baví, nikdo z nich si nevšimne, že dítě natahuje ručku k plameni. Zvědavě sleduji, co se bude dít. Ručka se znovu blíží k světýlku, zatřepetá se – a sáhne si... Křik a pláč a shon. Dítě křičí bolestí. Pouští se voda, fouká se a pohupuje. Mlčím a choulím se v tatínkově náruči. Náhle začnu usedavě plakat a zabořím hlavu do tatínkova saka. Je mi děťátka tak líto? Nebo cítím cosi co se dosud neozvalo? Cítím snad špatné svědomí, které si může uvědomit až vědomé "já"? (s. 46-47)“... celý text
— lubtich

Čas mezi tehdy a teď Čas mezi tehdy a teď

„Kniha Grögerové začíná ohromným otřesem – Hiršal („Joska“) byl zraněn tramvají. Končí – a je tedy rámována – obdobným incidentem, který už však svou vážností zapůsobí jinak: „odložila jsem sluchátko a jak smrt mne oslnil jas uplynulého štěstí“. Počáteční šok Grögerovou otřese tak, že je schopná před očima vidět pouze deformovanou hlavu Hiršala a přehrávat si neustále tramvajovou scénu („kolotoč představ“), při návštěvách s Hiršalem se zaměřuje na oči, z nichž jako by šlo vyčíst vše podstatné: nejdřív „jako by byly potaženy mlhou“, poté jsou hořečnaté, nakonec snad docela klidné. Vývoj (výkyvy i postupný progres) se propisuje i do struktury samotné knihy: zpočátku Grögerová zaplňuje pouze jednu polovinu strany v naději, že se postupně připojí i Hiršalův hlas – ten chvílemi úplně chybí, jindy alespoň autorka reprodukuje jeho dezorientované, halucinační výjevy a zmatené vzpomínky. Od vyčerpání k relativnímu vyrovnání vede Grögerovou nejen stabilizující se stav Hiršala, který postupně zjistí, že doopravdy není v indické nemocnici v jižních Čechách a nestarají se o něj americké kurvy, ale i provedení (a zřejmě i následný pečlivý záznam) ritualizovaných všedních úkonů. Ani po převezení do domácí péče se v knize neobjevuje kýžený dvojhlas, protože Hiršal literárně oněměl. Ze zápisů na polovině stránky se tak stává jednolitý text, vedený chronologicky, asociativní metodou. Text už není jen pouhým svědectvím ze „špitálního období“ pro Hiršala, ale i zaříkáváním, berličkou pro sebe: „místo rozhovorů s tebou píšu sama pro sebe, píšu proti ztrátě paměti, proti smutku.“ Strukturu knihy dotvářejí ještě snové básně, které se objevují po prostorových přesunech a evokují atmosféru jakési stepní poutě. Jenže za čím? Tato otázka sice přímo nepadá, ale je nabíledni – oba členové autorské dvojice se musí vypořádávat s příznaky stárnutí. Nejoslnivější pasáž knihy popisuje cestu na hřbitov, při níž kvůli berlím Grögerové, respektive kvůli odložení Hiršalova naslouchátka nemůže dvojice navázat ani hmatové, ani hlasové spojení – to je obzvlášť bolestivé už jen proto, že slova hrají ve vztahu dvojice neobyčejnější roli než u kohokoliv jiného. Tento proces mizení a ztráty spojení však není zachycen nihilisticky či lamentováním, život stále skýtá zklidňující šťastné okamžiky, a to navzdory dalším nepříjemnostem, ať už jsou to globální problémy (Kosovo, povodně), smrti blízkých (Diviš, Kolář, Milota, Jandl) či proměny Prahy, z níž se vytrácí mnoho starého, zakotvujícího a každodenně nevědomě konejšícího. Utěšující charakter mají opět všední, někdy až na první pohled banální úkony, které v Grögerové probouzí radost, třeba když pěkně klíčí rajčata a papriky. Obdobně slastně působí četba a všemožné literární záležitosti společně s četnými telefonáty, návštěvami a setkáními – literární a přátelská oblast se pochopitelně překrývá. V knize je doopravdy přelidněno! Málokterá beletrie má jmenný rejstřík, někdy smršť jmen může působit až přeplácaně, jindy je naopak velmi pozoruhodná (Ivan Wernisch hrající složité počítačové hry!) Do knihy se propisuje i záliba Grögerové v uspořádanosti (lístkové katalogy) či astrofyzice, osmdesátiletá literátka zkrátka naplňuje své přání z konce knihy: „Nechci, aby stáří bylo všechno, co nám zbylo.“ A hlavně, „dokud jsme dva“. Motivický záběr knihy je ještě širší – nalezneme zde stísňující, rozrušivě plastické popisy nočních můr či vypořádávání se s „cizím“ vinohradským bytem, který se postupně proměňuje v domov. „Zpětný tok času“, který se výrazněji projeví v dalších knihách, zde bývá odstartován konkrétními předměty (kabát, krabička) – v dávných obrazech však Grögerová tápá a jen matně se jej snaží zrekonstruovat, jako by to „tehdy“ bylo daleko i v této rovině. I přes neútěšné události nemá kniha Grögerové litanickou, či dokonce patetickou formu, stále je to spíš jakási agilní akceptace proměn, doprovázená zvídavostí, starostmi i humorem. A psaní se opět ukazuje být záchytným bodem, jak se s tím vším vypořádat. Odkládá brýle, číst se mu nechce, odkládá umělý chrup, nemá chuť k jídlu. Odkládá i sluchadlo a já se učím trpělivosti. Musím čekat, až si ho nasadí a zapne, teprve pak můžu hlasitě a zřetelně hovořit. Ne šeptat, jen tak trousit poznámky, postesknout si, letmo upozornit na něco, co rychle mine. A nemůžu se ani bez upozornění ptát. Škoda přeškoda, mnoho detailů, rychlých postřehů a nálad mizí beze stop. Na ně je každá řeč krátká, chtějí jen povzdech, pár slabik, jinak zanikají. (s. 104)“... celý text
— lubtich

Trojcestí Trojcestí

„(pokračování první části komentáře kvůli maximálnímu rozsahu) Slaběji je pak naznačená historická vrstva místa – tu si autoři spíše ztřeštěně domýšlejí (neskutečné putování rozbité vazby). Samotný čas však hraje v knize taktéž značnou roli – například motiv poupěte růže, který se postupně krabatí a vadne, čímž odměřuje čas pobytu. Vůbec příznačný je motiv zdi na dvoře, který je obklopena „kypivým mnohohlasem“ – funguje jako lakmusový papírek prostoru, do nějž nasáklo nemálo dějů. Zeď sice ztratila svou praktickou funkci, to ji však nebrání v tom, aby o něčem stále vypovídala. Jazykové vrstvy jsou podobně bohaté jako ty tematické. V knize dominuje umanutost v popisu detailů, vyznačující se občas až technickým jazykem (geometrické obrazce, úsečky, kolmice), zároveň se tu a tam probleskne zachycená mluva (v hanáckém nářečí), cizí jazyky či rozjařené, nadšené vyprávění. Samotný odchod, jak jsem již naznačil v odstavci o „současné vrstvě“, je diametrálně odlišný od neklidného, potemnělého příjezdu do neznámého území („a přece to nebylo vězení, jen soustředěné zklidnění; kamenné usebrání“) – a to evidentně díky pečlivým procesům vnímání, vyvolávání a pojmenovávání. Závěrečný Kolotoč pak představuje jakousi laboratoř experimentálních metod, nikoliv však jen tak samoúčelně nahozenou, nýbrž zakotvenou v konkrétní události – v někdejší návštěvě Paříže a jejího okolí. Geneze jednotlivých experimentálních metod je objasněna na konci téměř všech textů, v jedné pasáží sami autoři vysvětlují význam těchto částí – v souladu s hravým rázem Kolotoče však není docela jisté, jak je „na místě“ je chápat, neboť dvojice lišácky ucukává jasnému objasnění a ukazuje se, že tyto „vysvětlující“ pasáže mohou mít spíše funkci konfrontační – čtenář vnímá text nějakým prizmatem, načež se ukáže, že věci se mohou mít ještě docela jinak. Navzdory vcelku monotónním zobrazovaným událostem (setkávání s osobami a zvuková smršť bulváru) docilují autoři odlišného charakteru jednotlivých textů, samozřejmě díky experimentálním postupů – narážíme zde na lettristické obrazce, na proudy pásem, které se navzájem přerývají a konfrontují, ale i na vysvětlení stanovisek a na poznámky o spoluautorství, o „srozumění“. Očekávané představy o formách se jedna dvě bortí – do bedlivé a přesné katalogizace se otiskuje rozjuchaná obraznost, sled prázdných reklamních sloganů se mísí s čím dál bizarnějším popisem ošacení, výskyt v galerii je popisován jako návštěva řeznictví. Vždy se jedná o aplikaci experimentálních metod na konkrétní, zažitou situaci, přičemž dochází k rekonstrukci událostí; ve výsledku tak nejhravější část knihy připomíná dětské pouštění draka – Grögerová a Hiršal si sice „jen“ hrají, ale zároveň je při záchvěvech větru hráno i s nimi, s jejich minulostí. „Autor je hypnotizér i hypnotizovaný“ líčila jsem jako dítě s oblibou na věci past: rozhlédla jsem se po místnosti, křikla, že už se nevrátím, hlučně jsem vyběhla a důrazně za sebou zavřela dveře; pak jsem bez dechu přiložila oko ke klíčové dirce a dychtivě pozorovala, co se s věcmi děje, jsou-li samy; jaké zklamání! nezměnily se! zůstaly na svých místech! nezmizely! to byl šok; první setkání s jiným světem; se světem, který není jen pro mne; se světem, která mohu pozorovat zvenčí; se světem, který nelze přelstít (s. 126-127)“... celý text
— lubtich

Přejít na knížky autora