Chesterton komentáře u knih

Jediné hodnocení "odpad" a jinak většinou nadšení zde...
Nejsem ADHD a ani nikdo z rodiny. Přesto myslím, že mnoho postřehů a zkušeností velice sedí. Pokud je opravdu pravda, že jedním ze zdrojů a příčin poruchy je i narušení pevné vazby s pečující osobou a nepodmíněné lásky v nejrannějším dětství, není divu, že počet těchto dětí roste.
Stejně tak přístup autora k medikaci Ritalinem je zdravý, střízlivý a respektující.
Přečtení vám rozhodně rozšíří obzory a zkvalitní sebepoznání i když také ADHD netrpíte.
Výborná kniha. Malinko víc detailní za mě, ale prospěšná pro zkvalitnění respektujícího vztahu ke všem dětem, i k těm zcela zdravým !
5/5

3 01.06.2024

Během pár dnů, co je český překlad "na světě", zde naskákalo šest hodnocení ODPAD, ale jen jeden(a) z uživatelů má knihu v přečtených!!

Přitom od prvních stránek je autorka velice střízlivá a používá logické argumenty.
Cituji:

"Toto je příběh, který si Američané potřebují vyslechnout. Nezáleží na tom, zda máte nebo nemáte dospívající dceru, či zda vaše dítě propadlo transgenderové mánii. Amerika se pro toto masové nadšení stala živnou půdou z důvodů, které mají hodně společného s velkými neřestmi naší kultury: autorita rodičů slábne; všichni se příliš spoléhají na názor odborníků, a pokud někdo ve vědě a medicíně zastává odlišný názor, je zastrašován; svoboda projevu je znovu napadána; vládní zákony o zdravotní péči dokážou utajit na první pohled neviditelné důsledky; a současně nastala éra intersekcionality, ve které touha uniknout dominantní identitě podněcuje jedince, aby se skrývali ve skupinách stejných obětí.

Abych mohla vyprávět příběh těchto dospívajících dívek, provedla jsem bezmála dvě stě rozhovorů a mluvila s téměř pěti desítkami rodin dospívajících dětí. Částečně jsem spoléhala na informace rodičů. Vzhledem k tomu, že tradiční genderová dysforie začíná v raném dětství a už dlouho je charakterizována „trvalým, neodbytným a neměnným" pocitem, že se dítě ve svém těle necítí dobře (což není nic, co by mohlo malé dítě skrýt), rodiče mají často nejlepší přehled o tom, zda náruživá dysforie v dospívání začala už v dětství. Jinými slovy, mají nejlepší možnost rozpoznat, zda utrpení, které sužuje tolik dospívajících dívek, představuje tradiční genderovou dysforii, nebo se jedná o zcela odlišný fenomén."

Peter May je zdatný pohádkář, často až přebytečně bruslící vztahovými propletenci a třeba zde svou vlastní patchworkovou rodinou...
Zároveň umí na výbornou historické kulisy a atmosféru. Starší linka to zde výrazně zachraňuje natolik, že se mi chvílemi chtělo dát plný počet... George byla velká vzpurná sympaťačka, co si u mě získala hodně plusových bodů. Z druhé strany návštěva Charlotte ve vězení byla zcela ztrátová scéna :o) Navrch mě pobavilo pár covidových momentů...
Jako oddychovka maximální spokojenost i kvůli hlasu a stylu četby Davida Matáska...
4/5

14 25.05.2024

[četba ČRo]
Taky si vážím a mám ráda většinu knih Miloše Doležala a témat, kterými se zabývá. Tahle vyniká nezaměnitelnou atmosférou židovské komunity a nekonečnou hlubinou temnoty, jež ji v dějinách obklopuje.
Jenže.
Jde o téma, kterým se cítím v současnosti až přesycená a vnímám ho jako lehce zprofanované...
Určitě je to i můj problém, ale tzv. židovská otázka a vše kolem, bude vždy asi lákavým a zároveň třaskavým tématem...
Na útržky z dějin Židů z Vysočiny a okolí jsem se dost obtížně soustředila a vyjma atmosféry kolem světové války a mnohých jemností i složitostí židovských tradic, jsem si nic moc neodnesla...
3/3

10 23.05.2024

[Četba ČRo]
Smutná, ale štifterovsky poetická a vybroušená lahůdka. Díky hlasu a stylu četby Pavla Oubrama se v mnohém podobá četbě Café Groll. Jen tentokrát zase jiné zašlé časy.
Výborná mozaika minulosti.
Bohužel jsem taky slyšela jen část, ale třeba se časem potkáme v papíru znovu. Bude mi ctí a národním svátkem! :o)
5/5

12 14.05.2024

Obrovská láska mého dětství, co baví i pětiletého vnuka. Takže vlastně nesmrtelná láska :o)

14 13.05.2024

"Jediný člověk široko daleko, který se uměl vypořádat se smrtí byla Teta. Jen pro ni měla smrt smysl a stála na svém místě v řádu věcí. Pouze ona si vůči ní zachovávala formu. My, moderní lidé, jsme však tváří v tvář největší události v našem životě ve formě rozhodně nebyli.
Stáli jsme před stěžejním bodem všeho pozemského dění bezmocní, nepořádní, zpustlí, nejistí, neurčití, pasivní a zbabělí. Kdo se stavěl k otázce všech otázek oduševněleji? My, takzvaní intelektuálové, kteří ve smrti viděli jen rozklad? Nebo tato prostá kuchařka, jež v ní poznávala nejpozoruhodnější stupeň jasné a zářivé stavby světa? Její představy o této světlé architektuře jsme označovali za dětinské a primitivní. Jenomže my, my jsme neměli ani ty dětinské a primitivní představy, nýbrž jen duchovní nic. Jako zvířata s vyhaslými dušemi jsme se upínali k tradovaným zvyklostem z oduševnělejších časů, abychom nemuseli své mrtvé zahrabávat mlčky a beze zpěvu, jak by si to zasloužili oni i my. Toto poznání mě u dlouhého bdění u mrtvého pronikavě trýznilo."

Zprvu je to lehce rozvláčné s docela odhadnutelnou pointou, nic moc nenasvědčuje tomu, co můžete získat, když Werflovi věnujete svou trpělivost a plnou pozornost. Když se necháte vtáhnout pod povrchní hladinu geniálně odvyprávěného příběhu, dostane se Vám přesně takových hlubin a křehkých zákoutí života z víry, kolik máte za život v sobě nastřádaných zkušeností a znalostí o katolické církvi, její historii a hlavně úskalím a záludnostem vnitřního života... úžasná kniha, co vydá svoje krystalicky čisté hlubiny jen čtenáři připravenému slyšet boží hlas v tichém ranním vánku :o)
Pro Radio Proglas kvalitně načetl Vladimír Hauser.
10/10

15 12.05.2024

A tak nevím.
Není to můj první Topol.
Není to úplně marné.
Ale ani něco, co by se mi trochu víc poskládalo v hlavě ve smysluplný útvar.
Nevím, zda je pan Topol nejpřeceňovanější autor, myslím, že nikoli, ale VÝZVA to pro mě jistě byla...

Dokonalá je atmosféra devadesátek kolem Anděla a vlastně i dneška pokud jde o životní lúzry, spodinu a různé existence, co skrz sebe nechávají proudit chemii či alkohol. Svět těhle lidiček je asi nadčasový. Jen kulisy ulic a psychiatrií se trochu proměňují...
Proto taky chápu koment "nihil čtenářská lahůdka" po pěti lahvích vína a tripem za víkend :o)

Styl psaní je drsný, surový, bláznivý, opojný, chemický až mimosmyslový či psychedelický - často jsem měla pocit, že bydlím v hlavě pacienta Bohnic. Kdyby to nenapsal Jáchym Topol, utrousím hvězdu, maximálně dvě. Tolik mi to místy lezlo na nerv. A z toho zase chvilku naprosto dokonalé...
Je v tom Topolova vzdělanost, hledání v mytologiích i vztah k undergroundu a podobným typům.
2/3
____________________________
Omlouvám se za délku, ale vracet se už nikdy nebudu, tak alespoň slovní lahůdky co mě oslovily :o)

"Kdysi se tu cvičil undergroundový potěr, dnes si mládež brala míru na máry sama. Ti z bývalého undergroundu, co se chytili v politice nebo někde po kulturních rubrikách, sem chodili jen na výlety, zavzpomínat. Nad umakartem a s těmi, kteří tu zůstali, jim bylo zřejmější, jak vysoko postoupili.
Bývalí spojenci z psychiatrií, fízláren a demonstrací tu na sebe zkoušeli mluvit každý svou novořečí, prodavači drog s ministerským úředníkem. Každému z nich se rozpadl svět, každý z nich si ho musel vytvořit znova a jinde. A underground se ve svých klasických kulisách vrátil k jednomu ze svých nejstarších ohnisek; stal se podsvětím."

"Prostě: pokud by z božího úradku náhodný medievalista, okolo projíždějící na letiště, přímo z mezinárodního kongresu a snad ještě omámený z dlouhotrvajícího potlesku po svém referátu příhodně nazvaném „Příspěvek k vzniku, vývoji a pauperizaci ghett v regionu Střední a Východní Evropy", propadl nezvladatelnému puzení a zašel na časnou sklenku, lehko by nabyl dojmu, že se octl přímo v běsnícím středu orgií dosud neznámé sekty šebestianistů."

"Když ji Jatek přivezl, taxíkem, byl trochu opilý. Zjistil, že vrchní sestra, jediný člověk na příjmu, ji taky slušně drží.
Oba dva se hned vycítili, a zatímco Ljubě nebylo do řeči ani do kroku, Jatek a vrchní sestra se dorozumívali spodními signály alkoholických pragmatiků. Je to řeč trvale ohrožených. Je to řeč zvířat, která přežívají své lovce, pasti i dráty nabité elektřinou. Je to řeč ohroženého druhu degenerovaných městských kočkodanů.
Totální cynismus vrchní sestry vytvářel obranný štít proti nevyjádřitelné hrůze, že mu Ljuba zamře v náručí, skoro dokonale."

15 10.05.2024

Jedny z prvních oblíbených večerníčků. Texty by myslím obstály i u vnoučat, nejsou hloupé, ale křehké a milé. Zkouknuto v Českém Krumlově v Kavárně u spokojené matky... vnoučata u toho už bohužel nebyla...přesto vzpomínka na dětství byla dokonalá.
5/5

13 06.05.2024

Ponořila jsem se podruhé do nekončících hlubin válečných křivd, co jsou bohužel opět nedaleko nás každodenní realitou ...
Tentokrát oproti rozhlasové četbě do papírové knihy...

Na druhé čtení mě zaujala hluboko zakořeněná hrdost Gity na vlastního otce a celou rodinu. Na předválečnou minulost.
Hrdost a sounáležitost, která jí přes všechno zlo udržela nad vodou?
Možná my, později narození a naše děti vyrostlé v míru, vůbec nedokážeme pochopit nakolik dvě války pokřivili Evropu? Nakolik znovu doutnají křivdy na východ od nás a co probouzejí...

A druhý motiv, co se knihou prolíná, je urputná snaha viníků a spoluviníků nechat spát staré hříchy pod nánosy lží, ubohostí, zbabělosti a trapných snah zakrýt pravdu čímkoli. Třebas pomluvou nebo pytlíčkem s čočkou. Kolik z této ubohé mentality stále žije mezi námi?
10/10

A když už druhý komentář po letech, tak i s citátem, co mě tentokrát nadchnul :o)
"Po celé horkokrevné léto se Praha rozkošnicky protahuje a předklání, aby svůdněji zaplnila hluboký výstřih, aby vyboulila, co nabízí. Po těle jí putovaly rojnice turistů a ona se chtivě předváděla. S nocí uhlazovala boky, kurevnicky povytáhla krátkou sukni a odkopávala kalhotky.
Teď je Praha vlídnější.
Jako servírka, která si po namáhavé šichtě, kdy šiky turistů v lokále řídnou, může konečně v klidu noci odběhnout na opuštěný dvorek: zády se opřít o chladivou zeď, vydechnout a s klidnou potěchou vykouřit dlouho odkládanou cigaretu. Nervozita vyprchává s prvními hvězdami a modrými šlahouny dýmu."
Radka Denemarková je geniální slovní ekvilibristka.

Když jsem krátké (osmiminutové) inspirace jezuity a kardinála poslouchala (jako prodloužení Velikonoc, co prý dnes už lidem nic neříkají:) nejčastěji mě napadlo, že Tomáš Špidlík byl v nejlepším smyslu slova "stará škola".
Nejen v humorných úvodech a vsuvkách se odráží pestré vrstvy a hlubiny dnes už často tolik zasuté pravdy a moudrosti. K naší velké škodě jako lidské společnosti každoročně spíš vítězí "velikonoční vajíčko jako průmyslová dekadence".
Ostatně svědčí o tom i minimum hodnocení zde.

11 29.04.2024

[četba ČRo]
Je to sice docela předvídatelné i pro mě, co málokdy uhodne vraha - tady měl trochu zbytečnou nápovědu od chvíle, co vstoupil na scénu, ale opravdu se kvalita od prvního dílu zvyšuje! Výraznou předností Březinových detektivek je 'obyčejná lidskost' ve spojení se zajímavým tématem.
Poslech mi zpříjemnil cestu na nákup, přípravu chřestového rizota a povšechný úklid před odjezdem na Vysočinu - zdravím momo01 a řadím se k jejím kamarádkám :o)
Na další díl si určitě počkám na rozhlasové zpracování, herci Dejvického divadla byli výborní a velice často bývá rozhlas o třídu lepší než audioknihy!
5/4

Kupodivu jsme se s autorem zatím nepotkali na poli historické detektivky. O to větší nadšení a překvapení z jeho lehkého a humorně svižného pera jsem zažila zde. Nekriticky dávám plný počet, protože stránky ubíhaly stylem, který mám v tomhle žánru ráda. Jinak je to tak za tři.
Dabert je klasický literární sympaťák, co pluje nástrahami s lehkostí těmto pohádkám typu 007 vlastní.
Přívětivá odbočka z vážnějších žánrů :o)
4/3

13 26.04.2024

V první pomalé, na detaily bohaté, polovině tipujete kdo bude zavražděn a ve zbytku spíš netušíte, kdo vraždil...?
Jako bonus jsem ocenila třeba zralý postoj rusovlasé sestřičky k sebevraždě a propojení s hlavním dějem. Nebo přesný popis neobratného zneužití psychologie u dcery inspektora Battlea. To mě dost pobavilo.
V obyčejné lidskosti byla Aghata naprostá hvězda. Parádně propojené detaily dokonale zapadající do puzzle klasické detektivky.
A ano, je tam i atmosféra jako z Daphne du Maurier!
Agatha nikdy neomrzí.
5/5

17 24.04.2024

Dokonalé pro děcka, která to potřebují. Chtěla jsem jít vždy spíš západní cestou a naučit děti se modlit...a je fajn zjistit si něco i o křesťanské meditaci.
Ovšem bez náboženského přesahu pro děcka spíš s psychickými problémy je to dobrá kniha.
Pravda, introverti si k meditaci asi nebudou sedat do parku, ale i tak je obsah pro čtení rodiče s dítětem ideální! Leccos se dá přece dovysvětlit . . .
5/5

10 22.04.2024

Jako babička to beru jako inspiraci právě k 'pozitivní manipulaci' menšího dětského kolektivu (třeba jako je ten náš 5 * 3 * 16 měs :o) Nápady jsou inspirativní protože s malýma svéhlavičkama to často jinak než oklikou nejde. Je to o hravosti a intuici.
Za mě to není vychovná kniha, ale tipy na předcházení konfliktům, jak se píše v anotaci...
4/5

10 22.04.2024

Nebýt Výzvy a Veroniky Khek Kubařové (ale ani ta jednoduchý text moc nezachraňuje) asi bych to zhruba v polovině vzdala a dala si do uší něco jiného :o)
Ironie a sarkasmus ve velkém úpadku. Evžene Bočku, příliš tlačíte na pilu!
Jak píší i mnozí další - čím dál více stejné. Opakovaný vtip přestává být vtipem a nezachrání to ani polonahá rajda knížete. Snad ještě tetička chvilku vyvolala úsměv.
2/3

Výtvarný projev sester mě nikterak neoslovuje, ale nalákala mě zvědavost: "Do posledního dechu veselá" - z knihy skutečně čiší. :o)
To jsem hodně ocenila. Až nekritické nadšení zde se mi však sdílet nepodařilo. Trošku mě třeba rušil drsný slovník Jitky Válové, byť v reálu mi tolik nevadí, pokud je vulgarita na místě. A tady často asi byla. V psané formě je to trochu rušivé.
Velká škoda, že sestry nemohly žít svobodně, pestrými osobnostmi byly každopádně. Obraz doby je v knize dokonalý, to uznávám!
Moc pěkné fotografie, ty mě bavily nejvíc.
4/4

12 19.04.2024

"Včera jsem četl Eckharta, který říká: ,Bůh nejraději odpouští ty velké hříchy, protože nejraději dává velké dary.' A opravdu nikdy si nenechej sebrat status hříšníka, protože konec začne ve chvíli, kdy si řeknu: ,To vlastně není žádný hřích.' "

Bylo to otevřené, upřímné, chvílemi až za hranou, ale na to už jsme u Orka zvyklí. Když přišla řeč na radost z kněžství, udílení svátostí, víry i ze života, bylo to až krystalicky čisté, hluboké a velice realistické. Tolik, že radostně.
Orko je maximalista a možná chvílemi příliš tlačí na pilu, ale v jádru je zdravě srovnaný chlap jen zkrátka exhibicionista. Co naděláme...

V kapitole 'láska' jsem potkala trochu vztek na jeho jistou naivitu, co pramení z mizerného vedení ještě ze semináře. Ve chvíli, kdy s Renatou (která se chvílemi trapně točí v kruhu) narazí na potřebnost supervize, se sám nachytá na švestkách. Je smutná realita katolické církve, že fajn 'kluky' hodí do vody bez nasměrování na hledání moudrého zpovědníka. Řeholníci to mají ve svých komunitách o něco snazší.
Renata Kalenská nezdá se být v otázkách tentokrát v optimální formě, trochu si nechala vzít odstup a možná mohli spolu vše během autorizace lehce učestat, ale co už. Takhle nám alespoň nesebrali živou atmosféru rozhovorů a mohli jsme pocitově opravdu sedět s nimi u stolu na faře a chodit na dlouhé procházky Podyjím :o)
Vznikla celkem dobrá kniha.
5/5

18 18.04.2024

Drsný autor v nejlepším slova smyslu. Četla jsem v mládí na doporučení moudré knihovnice a dodnes ve mně doznívá. V současnosti nejsem úplně milovník silných psychologických románů, ale ráda bych autora ještě někdy zkusila :o)
Pamatuji si, že nejvíce mě oslovil Mládenec ze starých časů, skrze kterého se mi celý Mauriac stal stravitelnějším . . .

11 16.04.2024