Jiří Pechar životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1929 - 2022

Životopis

Vyrůstal v obchodnické rodině. Obecnou školu a reálné gymnázium vychodil v rodišti, po maturitě (1947) studoval na FF UK v Praze srovnávací historii literatury; absolvoval a titul PhDr. získal 1952 disertační prací Civilizační optimismus v české a francouzské literatuře, pojednávající o vlivu Emila Verhaerena na českou poezii. Nastoupil na redaktorské místo do Přírodovědeckého nakladatelství, které se během jeho vojenské služby (1952–1954) změnilo na Nakladatelství Čs. akademie věd. Pracoval zde v tiskovém oddělení a redigoval informační časopis Vědecká kniha, do něhož sám psal články o odborných publikacích, reportáže a rozhovory. V roce 1958 byl z politických důvodů propuštěn a na více než třicet let se stal překladatelem z povolání. V roce 1990 nastoupil jako vědecký pracovník do Filozofického ústavu ČSAV, resp. AV ČR, kde v současné době vede pracovní skupinu pro výzkum filozofie 20. století. V roce 1990 získal v Paříži tříměsíční stipendium francouzské Direction du livre při ministerstvu kultury, 1991 absolvoval půlroční pobyt v Institutu pro vědy o člověku ve Vídni, opakovaně se účastní četných konferencí ve Francii. V roce 1996 se Pechar habilitoval na FF UK pracemi Otázky literárního překladu, Od příběhu k románu a Prostor imaginace. Celoživotně udržoval kontakty se svým učitelem Václavem Černým.
Publikuje od roku 1954. Zpočátku uveřejňoval články popularizující vědu, poté (do konce 60. let) postupně přispíval jazykovědnými a literárněvědnými studiemi do Slova a slovesnosti, Orientace, České literatury, Světové literatury aj. V letech 1982–1989 se podílel přednáškovou činností i organizačně na aktivitě Kruhu přátel českého jazyka, redigoval jeho necenzurované zpravodajské bulletiny a sám do nich přispíval. Jinak v 70. a 80. letech (s výjimkou několika příspěvků ve Světové literatuře) své původní práce oficiálně nemohl publikovat. Pravidelně spolupracoval se samizdatovou revuí Kritický sborník, příležitostně i s Obsahem. V témže období vydal v samizdatových edicích Petlice a Kvart první verzi knihy Prostor imaginace (s tit. Psychoanalýza a literatura, 1976), prózu Upilované mříže (1977), filozofické eseje Člověk a pravda (1978), analýzy samizdatové prózy Nad knihami a rukopisy (1980), verše Slovo v samotě (1980) a překlad kulturologických statí Sigmunda Freuda pod titulem Freud o literatuře (1979). Přispěl do samizdatových sborníků Volné sebrání 2 (Brno 1974), Janu Patočkovi in memoriam (1978), K 75. narozeninám prof. dr. Václava Černého (1980), Miroslavu Drozdovi a Jiřímu Honzíkovi k šedesátinám (1984) a Setkání (1985, věnováno Václavu Černému).
Po roce 1989 píše do Literárních novin, Tvaru, Analogonu, České literatury, Světové literatury, Filozofického časopisuA2, aj. Francouzsky publikoval v zahraničních časopisech Wiener slawistischer Almanach (Vídeň), Temps modernes, Lettre internationale, Passages (všechny vycházejí v Paříži).
Pod Pecharovým jménem vyšly překlady Jana Vladislava (José Pijoan: Dějiny umění 2, 5 a 6) a Vlastimila Fialy (Alexander Dumas: Mušketýři ještě po deseti letech).
Příspěvky v samizdatovém Kritickém sborníku označoval šiframi -bn- a -l-.
Roku 1991 mu ministr kultury Francouzské republiky udělil za jeho zásluhy o propagaci francouzské literatury vyznamenání Důstojník Řádu pro literaturu a umění, v roce 1997 získal Cenu Toma Stopparda, roku 2000 mu akademická rada Akademie věd ČR udělila čestnou oborovou medaily za zásluhy ve společenských vědách a v roce 2007 byl jmenován důstojníkem francouzského řádu Akademických palem.
Pecharova tvůrčí aktivita se navenek vyznačuje různorodostí, více méně vždy však vyúsťuje v zájem o konkrétní i obecné problémy literární tvorby. Základní je Pecharova rozsáhlá činnost překladatelská, soustavně rozvíjená již od 50. let, v níž se soustřeďuje na díla básnická, vědecká, zejména však prozaická, a to především z románské oblasti. Jeho přetlumočení děl Marcela Prousta, Sigmunda Freuda, Clauda Lévi-Strausse a řady dalších významných děl evropské literatury 19. a 20. století z Pechara učinilo přední osobnost soudobého českého překladatelství. Překladatelskými problémy se na základě praxe zabývá i teoreticky. Svědčí o tom jednotlivé časopisecké studie a zejména souhrnnější knižní pojednání Otázky literárního překladu, které shrnuje zásady, postupy a tendence moderní překladatelské práce a její problematiku i obtížnost ilustruje rozborem konkrétního materiálu. Také další Pecharovy teoretizující práce mají přehledový, interpretačně instruktivní a někdy až příručkový charakter. V knize Francouzský „nový román“ z konce 60. let podal názorný rozbor tvorby čelných představitelů experimentální větve poválečné francouzské beletrie. K poetice epiky se cele zaměřil v drobné teoretizující eseji Od příběhu k románu. Do sféry literárněkritické naproti tomu vstoupil samizdatovým souborem reprodukčně založených studií Nad knihami a rukopisy, v nichž podal hodnotící interpretace českých samizdatových a exilových próz 70. let. K analýze konkrétních literárních děl je soustředěna i Pecharova monografie Dvacáté století v zrcadle literatury, v níž představil západoevropskou literaturu této epochy. V souboru interpretačních studií Interpretace a analýza literárního díla v teoretických statích Pechar charakterizuje vždy určitý přístup k literárnímu dílu (tematická kritika, psychoanalýza, komparativní přístupy) vycházející zejména z francouzské literárněteoretické tradice, jež doplňuje aplikací těchto metod na některá díla českých autorů (Karel Čapek, František Halas, Josef Hora, Josef Holeček, Alois Jirásek, Karel Hynek Mácha, Jiří Orten, Josef Palivec aj.) a překladů děl světové literatury do češtiny (mj. shakespearovské překlady Saudkovy a Urbánkovy, překlady Rimbaudových básní Vítězslava Nezvala, Hiršalovy překlady Morgensterna).
Podstatná část Pecharovy tvorby je soustředěna k filozofii. V bohatě a přitom utříděně pojatém pojednání Prostor imaginace, vzniklém v 60. letech, přístupně vyložil základní pojmy Freudovy psychoanalýzy, popsal její dosah pro podobu moderní kultury a pojmenoval její možné využití při výkladu literární tvorby. V oboru vlastní filozofické problematiky dosáhl nejširšího informativně interpretačního záběru v publikaci Být sám sebou, původem ze 70. let. Ústřední téma identity člověka a jejích mezí zde rozvinul na pozadí myšlenkových soustav představitelů současné, převážně západoevropské filozofie, a v souvislosti s názorem Paula Ricoeura, podle něhož má lidská identita povahu narativní, pojednal šířeji i o výpravné literatuře. V monografii Problémy fenomenologie – Od Husserla k Deridovi se Pechar pokusil o podrobný rozbor myšlení hlavních postav fenomenologického myšlenkového proudu (Edmund Husserl, Max Scheler, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre, Maurice Merleau-Ponty) i těch filozofů, pro něž fenomenologie znamenala zásadní inspirační zdroj (Paul Ricoeur, Emmanuel Lévinas, Jacques Derrida).
Doplňkem Pecharovy rozvětvené tvůrčí aktivity je slovesně kultivovaný pokus o vlastní prózu Upilované mříže, ovlivněný stylistikou nového románu a Williama Faulknera, a sporadicky, leč dlouhodobě pěstovaná, tradičněji laděná tvorba lyrická (Slovo v samotě). (zdroj životopisu: http://www.slovnikceskeliterat...)

Ocenění (3)

2020 - Cena Josefa Jungmanna (Síň slávy)
2014 - Státní cena za překladatelské dílo
1998 - Cena Toma Stopparda (Literárně-kritické a překladatelské dílo)