Zpět na seznam štítků

Osmanská říše - štítek

Nepřítel před branami

V roce 1683 se dvě mocnosti – Osmanská říše s centrem v Konstantinopoli a vídeňští Habsburkové – střetly ve vrcholné bitvě zápasu o moc, který trval 250 let: při velkém obléhání Vídně. Vzpomínka na Turky, s nimiž je starodávný a hluboký strach Západu ze všeho východního neoddělitelně spojen, zůstává živá a mocná. Turci usilovali o dobytí Vídně od prvního obléhání v roce 1529. Velké obléhání Vídně v roce 1683 bylo historickým vyvrcholením jejich vytrvalého postupu na západ, nikoli však konečným cílem – tím mělo být dobytí kořisti, kterou již dlouho usilovali ovládnout. Porážka pod vídeňskými hradbami znamenala počátek pomalého, ale nezadržitelného úpadku Osmanské říše. V evropských očích po staletích jsou Turci stále pouhými dobyvateli. Autor dokazuje, že to je politováníhodné zjednodušení: během čtyř staletí boje o nadvládu byl Západ útočící stranou stejně často jako Východ. Dnešní, moderní Turecko se snaží změnit svou orientaci směrem k Evropě; proti tomuto trendu se však staví nová generace politiků, kteří dovedou zbytky napětí mezi Východem a Západem mistrovsky využít. Nepřítel před branami poskytuje aktuální a poučený obraz o tomto složitém a impozantním válečném střetu. Přejít na detail knihy.

Nepriateľ pred bránami

Roku 1683 sa dve ríše, osmanská s hlavným mestom Carihrad a habsburská so svojím centrom vo Viedni, stretli tvárou v tvár pri veľkom obliehaní Viedne. Historikovi Andrewovi Wheatcroftovi sa podarilo načrtnúť vrcholný konflikt medzi moslimským východom a kresťanským západom, ktorý sa odohral vo Viedni roku 1683 a na obidvoch stranách si vyžiadal mimoriadne úsilie a veľa obetí. Nepriateľ pred bránami je historická práca, ktorej príbeh o obliehaní je napínavý ako majstrovsky napísaný Dumasov román. Přejít na detail knihy.

Úpadek a pád osmanské říše

Kniha se soustřeďuje na souhrn událostí Osmanské říše odehrávající se během dvou a půl století. Zabývá se také několika hlavními problémy: vztahu světské a církevní moci, nedostatky „vojenského feudalismu“, migrací obyvatelstva a nenasytností mocných sousedů. Přejít na detail knihy.

Zajetí velké církve

Podtitul: Dějiny Konstantinopolského patriarchátu od pádu Cařihradu do roku 1821 Jaké byly osudy řecké církve po pádu Konstantinopole do rukou Osmanů v roce 1453? Jak se vyrovnala s novými podmínkami a výzvami, jež s sebou muslimská nadvláda přinesla? Jak dokázala po čtyři staletí uchovat byzantské dědictví a zároveň přispět ke vzniku řeckého národního obrození? Na tyto a další otázky hledá odpovědi kniha nestora světové medievalistiky Stevena Runcimana (1903-2000). Předmětem autorova zájmu však není pouze výčet dějinných peripetií byzantské církve, ale především proces přechodu nadnárodní, všeobecné církve ke společenství s národním, lokálním charakterem. Zvláštní pozornost věnuje vnitřnímu uspořádání Velké církve, jejímu učení a vůdčím osobnostem daného období. V panoramatické syntéze analyzuje vztahy konstantinopolského patriarchátu s ostatními křesťanskými denominacemi – římskokatolickou, anglikánskou, luteránskou, kalvínskou a s církvemi pravoslavnými, především na Balkáně a v Rusku, ale i s ostatními blízkovýchodními patriarcháty (alexandrijským, antiochijským a jeruzalémským). Přejít na detail knihy.