Ženy z bloku 10

recenze

No, tentokrát přesedláme do docela jiných vod, než byl Smolný rok. Už se nebudeme plácat někde na sluníčku na louce, ale mezi studenými zdmi Osvětimi.

To jsem se tak před nedávnem courala po knihkupectví a nevěděla, co roupama. Chtělo se mi něco číst – to u mě není nic neobvyklého – ale prostě jsem pořád nedokázala kápnout na tu pravou knížku. Takovou tu, kterou bych četla jedním dechem.

V oddělení s beletrií jsem prostě nic takového nenašla! A tak jsem se z nouze zase jednou vydala mezi literaturu faktu.

A co čert nechtěl, zrovna tam jsem byla úspěšná. Nebo takhle, já ráda literaturu fakt, ale občas z ní mám špatné sny. A Ženy z bloku 10 – no, z těch bych ani jiné sny mít nemohla.

Jeden by řekl, že o Osvětimi, holocaustu a vůbec celé druhé světové válce už se toho nedá napsat víc. Proboha, všechno už bylo sepsáno a prozkoumáno víc jak ze sta úhlů, pohledů i stran. A přesto, pořád se dá narazit na publikaci, která vás zase něčím překvapí.

No a právě Ženy z bloku 10 jsou takovou překvapivou knihou. Respektive způsob, jakým autor celé své dílo pojal. Ten totiž v první řadě nepopisuje nacistické doktory a jejich každodenní porušování Hippokratovy přísahy a etických zásad, ale především to, jaký dopad to všechno mělo na jejich oběti.

Píše o každodenním životě stovek žen vystavených nepředstavitelným mukám a smrti. Píše o jejich touze přežít i o tom, jak byly některé z nich proti své vůli přinucené přidat se k nacistům.

Píše o životě v utrpení.

Samozřejmě, že popisuje i experimenty, které v bloku 10 prováděli Carl Clauberg, který vyvinul nechirurgickou metodu sterilizace spočívající ve vstřikování chemických sloučenin do pohlavních orgánů, kde způsobovaly zánět, a Horst Schumann, který pro změnu ke sterilizaci používal ozařování rentgenem. To, co musely pacientky vytrpět, se dá jen těžko popsat, ale i tak – mnohé z nich byly radši za to, než aby musely jít do plynu.

Touha po životě je někdy až nepředstavitelná!

O tom všem autor píše, ale přesto, jeho středobodem zájmu zůstávají ony ženy. Ženy, které byly něčími dcerami, sestrami, manželkami a matkami, měly tvář a jméno. Nebyly to jen bezejmenní pokusní králíci několika šílených doktorů, ale skutečné ženy z masa a kostí. Prožívaly lásku, strach, utrpení, přátelství, bojovaly o holý život a nechtěly zemřít.

A právě díky tomuto pohledu ztrácí celá událost anonymitu. To dělá knihu zvláštní a výjimečnou. Když totiž čtete o umučeném, bezejmenném člověku, je to hrozné, když ale ten člověk získá jméno, tvář a charakter, ta hrůza se stane jaksi hmatatelnou a vám je o to víc zle.

Teda mně bylo, ale nelituju toho. Nelituju ani jedné stránky, a každý, kdo si tu knížku přečte, by neměl svého času litovat. Tady nejde o krásné čtení, tady jde o pravdu, na kterou se nesmí zapomenout.

A i když vzpomínat na to bolí, tak zapomenout by bolelo ještě víc.

Komentáře (0)