Zázrak v plechovce

recenze

Varování: po přečtení knihy možná dostanete chuť sehnat si nějakou starou káru a projet svoji zemi napříč, ať už žijete kdekoliv.

Celé to začíná v létě 1949 a jak jinak než kvůli ženské. Wilder – hlavní hrdina knihy opouští domov v prastarém auťáku, který patřil jeho strýci a vyráží hledat svoji dívku Dolores, která „uprchla“ s výrobcem Zázračného krému a nyní s ním údajně objíždí jarmarky v Ohiu a Indianě, kde svůj „zázrak v plechovce“ nabízejí.
Kdo jiný by mu mohl cestu zpříjemnit a zároveň i zkomplikovat, než další ženská. Tou je mladá holčina Verity. Princezna rebelka v kovbojské košili a kradeném stetsonu, která hodlá dostopovat až do San Francisca. Těžko říci, jestli ji více zaujme Wilder nebo jeho stopovací mise, každopádně velice záhy zapomene na Frisko a zůstává s Wilderem jako společnice na jeho jarmarečním pátrání.

Zatímco Wilder působil nejdříve dojmem vzorného hocha, byla Verity jeho opakem. Lehkým pošťouráváním mu v průběhu cesty značně poupravila náhled na život. A díky ní dostala Wilderova mise ten správný šmrnc pro čtení. A vývoj jejich vztahu bylo to, co pan autor tentokrát umístil do středu veškerého dění. A ani se tím nijak zvlášť netajil. Co přijde na konci, mi bylo jasné už od chvíle, kdy Verity Wildera stopla.

Na začátku čtení jsem se bohužel, vybídnuta anotací, neubránila srovnávání Wildera s Nickem Twispem. A Wilder z toho nevyšel zrovna vítězně. Nechápu, jak někoho mohlo to přirovnání napadnout, protože ti dva si dvakrát podobní nejsou. Oba jsou to kluci zamilovaní do nesprávné holky, ale tím veškerá podobnost končí. Wilder totiž nepatří mezi potřeštěné pubertální hajzlíky. Spíš působil dojmem lehce dospělého mladého muže, který ještě nemá povědomí o tom, co by v životě chtěl, ale začíná tušit, co určitě nechce, potřebuje tedy jen to správné postrčení, aby nakročil ideálním směrem. Čas od času si dokonce pohrává s myšlenkou, že by narukoval do armády (byť z trucu), což by teda Nicka ani omylem nenapadlo. Co ten dělal z trucu, to všichni dobře víme :).

Typický styl pana autora byl patrný již od začátku, ale nějak to celé nebylo ono – pořád jsem podvědomě srovnávala s twispovkama. Startu knihy chyběla taková ta puberťácká přidrzlost a odlehčená vulgarita hlavní mužské postavy. Kniha mi mnohem víc připomínala jiná díla autora (Helena, Brenda nebo Nestydaté plavky). Tím ale nechci říct, že by to bylo špatné. Jen jiné a pořád stejně dobře čtivé. Pokud nebudu srovnávat s Twispem ale s ostatními, nemůžu být při čtení zklamaná, ale potěšená další příjemně napsanou knihou.

Pan Payne má neuvěřitelný talent psát knihy, kde se toho vlastně moc nestane nebo aspoň máte při čtení ten pocit a na konci vám dojde, o jaký kus se vše posunulo. Příběhy mají jednoduchou zápletku a mírně průhledný děj a to nejbrilantnější na tom jsou dialogy. Postavy se baví v zásadě o ničem důležitém a stejně dokážou zaujmout čtenáře používanými obraty, výrazivem a svými myšlenkovými pochody. Tady tomu nebylo jinak. Pan Payne je prostě mistr letmých dialogů o zásadních životních nicotnostech, ve kterých se sem tam šikovně ukryje nějaké to moudro. Nechyběla pochopitelně ani příležitost k zasmání. Ta kdyby chyběla, tak by to prostě nebyl Payne.

V Zázraku v plechovce ale pan autor hodně ubral ze své odporně vtipné jedovatosti u hlavních postav, která byla patrná a nepostradatelná u twispovek. Nesnažil se být tolik třeskutě vtipný. A nevadilo to! Tohle vyprávění bylo takové rozkošně něžné, i když počátečnímu poměřování sil mezi hrdiny a souboji v tom, kdo vymyslí honosnější a komplikovanější větu, jsem se naštěstí nevyhnula ani tady. Přesto spolu postavy tolik nebojovaly o to, kdo je lepší, spíš se pomalu vyvíjelo jejich souznění, které je posunulo od naprostých cizinců kamsi dál. Prostoru k posunování dostali od pana autora více než dost – jak tak spolu cestovali křížem krážem po dvou státech, užívali si jarmarků a letních nocí v kempech. Ono to bylo celé takové milé a připomnělo mi to poslední prázdniny po maturitě, ta atmosféra něčeho starého a něčeho, co začíná, tam prostě byla. K tomu si přidejte kouzelné období 80. let – ne, mezi kouzla té doby nepočítám Studenou válku, ale spíš ten životní styl, který tenkrát byl pro Ameriku typický. Pan Payne ho zachytil přímo mistrovsky.

Sečteno a podtrženo – dostala jsem další příjemnou knihu k oddechu a odlehčení těžkých všedních dní :). Pan autor mi dopřál plnou plechovku krásného léta, naivních očekávání dospívajících lidí a vzniku pouta mezi nimi. Nechyběl ani humor a perfektní dialogy. Pokud hodlá i nadále psát takto, budu ho i nadále číst. Mě, jako věrného fanouška, nezklamal ani tentokrát. Zklamaní budou možná jen ti, kteří očekávají další twispovku.

Komentáře (0)