Zatmění

recenze

Ten malý rošťák je tmavovlasý, ale jinak se podobá spíš Elizabeth. Je to dobře stavěné, pěkné dítě – jako většina novorozenců.

Tak trochu jiný Poldark, na něhož jsem si musela chvilku zvykat. Winston napsal čtvrtý a pátý díl s odstupem dvaceti let a je to trochu znát. Ross, Demelza i sám autor dost vzpomínají událostí i osob minulých. Nám se to může zdát poněkud zbytečné, ale ve své době to určitě mělo své opodstatnění.

Pan Graham se v Zatmění hodně věnuje vedlejším postavám starým i novým, což je na jednu stranu dobře, protože obyvatelé Nampary jsou tak v relativním bezpečí a klid si po bouři minulých dílů zaslouží. Co by měl taky Winston pořád vymýšlet, aby to nezačalo působit jako telenovela, že? Ovšem, Ross a Demelza mě baví tak nějak víc.

Nicméně se musím přiznat, že jsem po dočtení nad příběhy lidí a jejich osudy uvažovala dobrou část noci a mé první myšlenky po probuzení jim taktéž patřily. Jakkoli se mi mohlo zdát, že kniha nedosahuje kvality předchozích dílů, Winston prostě umí a Zatmění ve mně zanechalo hluboký dojem. Sedím, snažím se psát recenzi a přitom mi po zádech běhá mráz.

Morwenna, která byla předmětem všech těchto debat, neměla o ujednání mezi Georgem a Osbornem nejmenší tušení. Nijak se nepozastavila nad tím, že od Vánoc byl reverend Whitworth u Warlegganových už čtyřikrát na návštěvě a že se dvakrát připojil k ní a Elizabeth při odpoledním čaji. Elizabeth dostala za úkol všechno jí vysvětlit.

Morwenna je prototyp dívky dané doby a bylo docela jedno, zda mohla do manželství přinést tři tisíce liber, dvě krávy nebo jen zdravý chrup. Prostě se to domluvilo a hotovo. Jakýpak copak. Ne nadarmo kdysi matky svým dcerám radily: „O svatební noci zavři oči a mysli na Anglii.“

George je jak známo zákeřný had. Elizabeth u mě hodně klesla. Jakkoli mi mohla být kdysi sympatická, mohla jsem ji litovat a snažit se chápat, že chce vyjít manželovi vstříc, protože má černé svědomí, nyní u mě doopravdy propadla, jak lehce sebou nechává manipulovat ať vůči staršímu synovi, tak vůči sestřenici. Caroline naopak v mých očích značně stoupla a její urputnost a schopnost pohybovat se v mužském světě mě baví čím dál víc. Moc se těším i na to, jak se bude dál vyvíjet její vztah s Dwightem, jenž prokázal neotřelý charakter.

Moc chválím práci odvedenou v nakladatelství a vyzdvihuji výkon paní překladatelky, která knihu tentokrát překládala sama a soudě dle zdržení vydání – nečekaně. Všichni si mákli a já jsem nepoznala rozdíl. Stálo za to si počkat. Já totiž čekám na knihy a až pak si pustím seriál, takže ještě nutně potřebuji Čtyři labutě, abych se mohla vrhnout na třetí sérii. Ale první dvě zbožňuju.

Kniha je velice rozsáhlá, já bych možná na jejím obsahu trochu ubrala… a rodokmen bych určitě zasadila na konec knihy, protože je dosti prozrazující. Zdálo se mi, že místy Winston spíše klouzal po povrchu. Na to u něj nejsem zvyklá, protože většinou šel až na kost a za hranice. Nicméně v posledních padesáti, možná sedmdesáti, stránkách se najednou stalo… všechno. Kniha přinesla šokující a velmi silné vyústění. A samozřejmě mě navnadila na další díl, který se bude podle názvu i anotace věnovat čtyřem ženám – Demelze, Elizabeth, Caroline i Morwenně. Poldark je prostě droga. A já neumím, a ani nechci, přestat.

Komentáře (0)