Vidí tě, ale ty jeho ne

recenze

Stalker (2015) / DaveBukowski
Stalker

Lars Kepler se vrátil v plné síle a jeho pátý román vás tak znovu pořádně napumpuje adrenalinem...


Tuto recenzi nedoporučuji číst těm, kdo ještě nečetli čtvrtý díl série, Písečného muže.

Návrat hypnotizéra

Když policie obdrží podivné krátké video zachycující ženu v okně jejího bytu, nikdo neví, jak zprávu přijmout. Je to jen provokace, nevhodný puberťácký žert? Ať je to jak chce, nezdá se, že je nutno se tím zabývat. Tedy až do chvíle, kdy je ona žena nalezena brutálně zavražděna s bodnými ranami zasahujícími většinou přímo do obličeje.

Druhé video velmi podobného rázu a druhá mrtvá žena na sebe nenechají dlouho čekat a policie tak má najednou plno práce. Zdá se, že na kameře jsou zachyceny momenty, kdy obětem zbývalo už jen pár minut života. Důkazy nebo stopy, po nichž se pustit, ale chybí. Do vyšetřování se proto zaplétá i nám povědomý Erik Maria Bark - hypnotizér, který jednu z hlavních rolí sehrál také v Keplerově prvním románu (jenž jsem, předem upozorňuji, jako jediný zatím nečetl). Ten je pověřen vydolovat vzpomínky z manžela jedné z obětí, který se jako první ocitl na místě činu, ale nepamatuje si z té doby vůbec nic.

Joona Linna je mezitím už více než rok nezvěstný a všichni se zřejmě už smířili s tím, že se nevrátí. Saga Bauerová má však konečně důkaz, že Jurek Walter, člověk, jenž Joonovi pořádně zamíchal životem, je opravdu mrtvý, a tak se vydává Joonu vyhledat a přivést ho zpět k policii.

Chytré strašení

Stalker bezpochyby nadchne všechny Keplerovy pravidelné čtenáře a skalní fandy. K těm jsem sice nikdy nepatřil (jeho knihy mě skvěle baví, nicméně na stejné vlně se tak úplně nevezeme), jeho nejnovější kriminální román s Joonou Linnou jsem si ale stejně skvěle užil a vlastně se nebojím říct, že se vedle Písečného muže jedná o jeden z nejlepších dílů série.

Autor/ři si tentokrát se čtenářem hraje/í víc než kdy předtím. Po celou dobu je vám předhazován nenápadný, podvědomý strach, kterého si možná ani hned nevšimnete - až ale padne soumrak a skrze svá okna neuvidíte nic než neprostupnou tmu, možná vás trkne, že to manželé Ahndorilovi, skrývající se za mužským pseudonymem, mají sakra chytře vymyšlené. Oběť našeho "stalkera" totiž vždy jen několik okamžiků před svou smrtí zahlédne v okně nenápadný pohyb nebo náznak lidské tváře, která se jen na okamžik mihne ve temnotě, a upřímně, kdo už si tohle nezažil? Na podobné vidiny však budete nejspíš po přečetní Stalkera nahlížet poněkud skeptičtěji.

A ačkoliv kniha žádnou inovací žánru není, alespoň na vás nepůsobí dojmem, že stejnou zápletku čtete už pobůhvíkolikáté. Koneckonců, téma voyeurství toho má rozhodně hodně co nabídnout a Kepler příběh neodfláknul a vytěžil z něj, co se jen dalo. Přidejte si k tomu jeho velký vypravěčský um a neokoukané vedlejší zápletky a dostanete knihu, od níž se jen těžko budete moci odtrhnout.

Další předností je tentokrát i postava hlavního záporáka, jež bývá u některých detektivek základním nedostatkem. Tentokrát vám ovšem vrah dokáže pořádně pocuchat nervy, a to i přestože dostává prostor až v samotném finále knihy, kde místy ani nedýcháte. Scéna úprku skladištěm a souboje ve tmě je opravdu silný čtenářský zážitek.

Pár kroků od bezchybnosti

I přesto Stalkera nepovažuji za dokonalé dílo.

Chování postav (hlavně Margot, nové vyšetřovatelky) občas působí trochu nelogicky. Předně si nejsem jistý, proč vlastně těhotná Margot stále chodí do své fyzicky náročné práce, i když už má každým dnem rodit. V knize, co si vzpomínám, není jiné vysvětlení než stylem "Rodit prostě budu, až vyřeším ten případ!".

Občasné přílišné vycházení Joonovi vstříc také nepůsobí zrovna nejlíp. Demonstrativně pozměněná ukázka:

Joona: "Čau, sice nemám žádné rozumné vysvětlení ani důkaz, ale určitě vím, kdo je vrah."
Margot: "Sakra, Joono, v tom případě za ním hned vyšlu zásahovku!"

Kromě toho jsem vlastně nenašel jediný důvod, proč je pro děj důležité, aby Margot byla těhotná.

Také se nemůžu zbavit pocitu, že i když jsou autorovy knihy vždy propracované a napínavé, nepíše nic jiného než "další díl do série". Abych to vysvětlil: jednotlivé nosné zápletky jsou sice téměř vždy poměrně osobité, ale chybí mi něco, co by mě vyloženě překvapilo, něco, na co zatím nejsme ve spojením s Joonou zvyklí - např. temnější atmosféra, komornější ráz příběhu a podobné prvky. Lépe řečeno, Ahndorilovi jsou skvělí spisovatelé, ale zatím mi přijde, že se nesnaží přijít s něčím novým do svého zaběhlého stylu.

I tak vám doporučuji Stalkera všemi deseti, protože za to jednoduše stojí. Od Larse Keplera se zklamání nedočkáte, jak už je tradicí.

85 %

Za recenzní e-book míří mé díky nakladatelství Host.

P. S.: Jestli má být doupě zvané "Zóna" odkazem na Stalkera od Strugackých, přihoďte si ještě procento.

Více recenzí najdete na: dave-bukowski.blog.cz.

Komentáře (0)

Přidat komentář