Těch věcí, co si lidi neřeknou...

recenze

Případ Amelia (2014) / Bolkonská

To vypadá hodně přidrzle, přirovnat knihu k čemukoli od geniální Gillian Flynnové, že ano. To jako kdyby autorka sama sobě nasadila celkem slušně vysokou laťku.

Amelia, vzorná studentka a poslušná dcera, prý spáchala sebevraždu, tvrdí shodně vedení školy i policie. Není třeba mnoho důvtipu, aby člověk usoudil, že se jim tato verze jednoduše hodí víc než přiznat, co se na půdě školy děje.

Kate je ze začátku trochu pomalejší, je prostě v šoku ze ztráty svého jediného dítěte. Ovšem záhy ji z letargie vytrhnou zprávy ze skrytých čísel. Je jich pořád víc. A jsou pořád agresivnější.

„Znám tvé malé tajemství. Brzy ho budou znát i všichni ostatní.“

Jaké tajemství? Kate má čistý štít. Amelia taky vždycky byla bezchybná. Ostatně bylo jí patnáct a byl to knihomol introvert. Nebo ne?

Moc a moc se mi líbí zápletka, jelikož si dost dobře pamatuji svá léta na střední škole. Jaké to bylo, patřit do kroužku šprtů a třeba tajně snít o tom, že budeš mít fakt dobrou kámošku, třeba tuhle jednu holku z vyššího ročníku, co teda zatím patří do kroužku barbie hvězd, ale nevypadá ani zdaleka tak beznadějně dutě jako ostatní.

Výborný je poručík Thompson, dokonale vypadávající z obvyklého klišé. Takhle si hrdinu, co vyřeší případ zoufalé matky, rozhodně nepředstavujete. Ona taky ne. Ale zároveň je sympaťák. Pořád mi v hlavě běhal Robert de Niro. Určitě by ve skutečnosti vypadal podobně.

Taky prostředí je velké plus. Řeknete si, New York, v tom se všechno ztratí. Jenomže tohle je Brooklyn, má to velkoměstské kouzlo, parky a typické kavárničky s třiceti druhy kávy a padesáti druhy muffinů, ale zároveň je to v podstatě tak trochu vesnice. Pochopíte, co tím myslím, až se začtete.

Pozitiv jsem si vypsala víc, ale aby to zas nebylo neúnosně dlouhé.

Negativa asi ani moc nemám, spíš otazníky. Proč se Kate účastní všech výslechů? Nikdo není předvolán, za všemi jedou domů, a ona do toho panu poručíkovi fakt hodně kecá.

Ne že bych měla ponětí, jak jinak by mělo probíhat vyšetřování podle předpisů. Asi to jen úplně nesouhlasí s tím, co mám z jiných knih. Nebo filmů.

A nakonec otázka, kterou si nejspíš taky položíte – kdo má tedy na svědomí ten nápis na zdi?

Nebo mi něco ušlo?
Kdo to četl, mohl by mi to sem napsat do komentářů.

Podtrženo, sečteno:

Nebudeme si nic namlouvat, na to, aby se Kimberly McCreight alespoň stínem přiblížila ke kvalitám Gillian Flynnové, musí ještě ujít hodně dlouhou cestu. To ovšem podle mě nikoho rušit nebude. Flynnová je pro mě eso díky svému literárnímu talentu, ona prostě umí psát, umí si najít styl. Což zase není něco, co by většinu normálních čtenářů zajímalo.

V tom, co je pro běžného čtenáře nejspíš nejzajímavější, a tedy vystavění zápletky tak, aby od první strany do poslední seděl jako na jehlách, McCreight za Flynnovou nezaostává. Přečteno jedním dechem.