Tajemství jednoho bestselleru

recenze

Manželovo tajemství (2014) / Bolkonská

Nechápu, jak se autorce do pouhých čtyři sta stran povedlo vměstnat tři dějové linie s hezkou řádkou tak dokonale psychologicky propracovaných postav. Já třeba už teď vím, že do mé skrovné recenze se nevleze ani desetina mých dojmů.

Abychom si to vyjasnili – o tom, zda je to dobrá kniha, se vůbec nemusíme bavit. Je víc než dobrá, je naprosto skvělá. Můžeme nanejvýš debatovat o tom, čím to je.

Liam se procházel kolem, studoval vybavení hřiště blazeovaným pohledem šestiletého odborníka. Svezl se na kolena u spodku velké žluté trychtýřovité klouzačky a strčil hlavu dovnitř, jako kdyby prováděl bezpečnostní audit.

Autorka má skvělý styl, dalo by se říct, že jaksi blogersky stručný a trefný. Možná si všimnete, že spíš než fyzický vzhled postav popisuje jejich chování, a to je podle mě jedna z jejích nejsilnějších stránek. Dovádí to umění k dokonalosti, obzvlášť krásně to vyniká třeba při popisu ředitelky školy, té vrcholně nepraktické víly, co se omylem octla ve světě dospělých. Ale to není ani zdaleka všechno.

Manželský sex je leda tak pro mrtvé.

Stručnost a trefnost se projevuje i ve spoustě vět, co by se rovnou daly vystřihnout a – co? Nevím, do památníčku si to dost možná nebudete chtít nalepit. I když některé snad ano. Jsou to někdy provokativní, někdy romantické, někdy jen jednoduše až bolestivě přesné formulace, které si okamžitě vynutí vaši pozornost.

„Na tvou dceru mám jenom jednu vzpomínku.“

Jak vám ta věta zní? Mně to – ani nevím proč – připadalo trochu zlověstné...

Tím se dostáváme k dalšímu kladu, a tím je zápletka. Anotace, na dnešní poměry nevídaně zdařilá, vlastně prozradí to hlavní tak, že nemůžete odolat, a kniha dělá to samé – systematicky vás přibližuje a zase vzdaluje rozluštění nejdřív tajemného obsahu obálky, později morálně velmi problematické situace.

Morálně problematické... Tady se možná někdo trochu zarazí. To dnes už nezní moc moderně, že? A přesto bych tohle uvedla jako další silnou stránku knihy. Nad některými věcmi budete sakra přemýšlet.

Určuje jediný skutek už jednou provždy, co jste za člověka?

Všechno do sebe hladce zapadne a všechno se nějakým způsobem vyřeší, nějakým způsobem uzavře. Ale klid asi už nenajdou ani postavy, ani čtenáři. Myslím, že každého na tom potrápí něco jiného, mě se fakt dotkly některé ty manželské konflikty (je vůbec možné, že by se v dlouhodobém vztahu nevyskytly problémy až tak bolestné?) a taky ten konec. Mám dost jasnou představu o spravedlnosti a tady ve mně dosud všechno řve, že to přece jen není tak fér, jak si oni myslí...

No ale nebudu se hádat s fiktivními postavami, že.
Nebo jo?

Dokonalé to samozřejmě není. Zmíním něco, co podle mě bude výhradou více čtenářů, a totiž fakt, že ze začátku je trochu problém zapamatovat si ty tři linie. Prostě mi vždycky pár řádek či odstavců trvalo, než jsem v mysli „přešaltovala“, našla ten příběh.

To vás nebude rušit dlouho, pokud vůbec. Ty linie se pochopitelně záhy protnou.

Tohle je prý zdaleka nejlepší román z dosavadní tvorby Liane Moriarty. Což by mělo znamenat, že ty další by na mě až takový dojem neudělaly. Přesto si nemůžu pomoci a fakt hodně, hodně jsem zvědavá. Mám takový ten fajn pocit, že se tady objevilo něco trochu nového. Vřele doporučuji.