Svět bez...

recenze

V daleké budoucnosti existuje svět bez barev.

„Totiž, ona sama se vlastně nezměnila. Ale něco na ní ano, jen na vteřinku. Jako by najednou měla jiné vlasy, ale nebylo to tvarem účesu, nebo že by byly jinak dlouhé. Já nevím…“

Svět bez lásky.

„Máte mě rádi?“
„Ale Jonasi. Zrovna od tebe bych to nečekal. Vyjadřuj se přesně, buď tak laskav.“

Svět bez možnosti volby.

„Nesnáším mašle. Jsem ráda, že je budu muset nosit už jen rok.“

A svět bez vzpomínek.

„Myslel jsem, že existujeme jenom my. A že je jenom teď.“

Ale také svět bez válek, bez bolesti a smrti.

Existuje svět, ve kterém je celý lidský život předem naplánován, krok za krokem, rok po roce. Přidělení mašlí, kabátků se zapínáním vepředu, kabátků se zapínáním vzadu, kol, povolání, partnera i dítěte. Dokonalá organizace, dokonalá společnost. A v ní mužská Dvanáctka Jonas, jemuž byla právě přidělena výjimečná profese nového příjemce paměti lidstva, a díky níž se dozví, že kdysi existoval svět plný barev, hudby a lidských emocí. Svět plný možností a svobodné lidské volby. Jak naloží s takovým věděním? A dokáže čelit samotě, k níž je strážce takového tajemství odsouzen?

Že byla kniha psána o dětech a pro děti? To přece neznamená, že by její obsah měl být ostatním generacím utajen. Relativně dětský úhel pohledu na futuristické společenstvo sice skýtá omezené možnosti náhledu na její pravidla a fungování, na druhou stranu však otevírá bránu vlastní představivosti. Sami si domyslete, jak vypadá povinný jednotný sestřih vlasů, strava nebo třeba rozmnožování. A pak, možná, vám dojde, že nemusíte vědět všechno a že omezený pohled dvanáctiletého dítěte vám vlastně úplně stačí k tomu, abyste si o tomto omezeném světě udělali velice jasný obrázek…

Komentáře (0)