Sudetský dům - Poválečný život v pohraničí

recenze

I přes mou poměrně velkou slovní zásobu mi docházejí slova, kterými bych vyjádřila jak moc na mě kniha zapůsobila a jak silný je její příběh. Ať se během dne zabývám jakoukoliv činností, v hlavě se mi stále vynořuje obraz malé vesnice v horách a osud místních lidí.

Rok 1945, po skončení války dostane rodina Smolíkova nabídku odstěhovat se do pohraničí a převzít grunt po Němcích, kteří zde žili. Jiří i Marie pocházejí z hospodářských rodin. V mládí se kvůli rodinným poměrům odstěhovali do Prahy, ale nejsou zde šťastní. Celý život jejich srdce touží vrátit se opět na vesnici a obklopit se polem a lesy. Že udělali dobře, je jim více než jasné po útoku Sovětů na jejich sousedku. V pražském bytě nechtějí zůstat ani o chvíli déle než je nutné.

Jaké je jejich překvapení, když po příjezdu do Glasendorfu mají sdílet chalupu s německou rodinou, která byla vyhnána žít ve vlastním domě pouze v podkroví a zbytek vystěhovat pro nové majitele. Kdo je teď vlastně doma a kdo je tu cizí? Je možné vůbec společně žít v poklidu, bez výčitek a nenávisti?

Národní správce a člen Rudé Gardy Vojtěch Tomeček je ujišťuje, že tato situace je pouze dočasná a Němci budou co nevidět odsunuti. Tomeček ve vesnici vládne tvrdou rukou a jeho zášť vůči Němcům, Františkovi, synovi Jiřího a Marie, absolutně imponuje. I on by rád viděl aby Němci trpěli, za to vše, co ve válce prováděli bezbranným lidem.

Ale jsou všichni Němci vinni? Všichni mají na rukou krev? Zaslouží si utrpení za to, že hrdě podporovali Hitlera či jen za to, že v tichosti beze slov přihlíželi tomu, co se děje? Kdo vraždil a kdo hrdě vyvěšoval hákové kříže a křičel na židy? Jak velký je právě jejich podíl viny? Nebo je třeba se všemi jednat stejně, zcela bez výjimky a potrestat je kolektivně za všechna příkoří, kterých se Německo dopustilo?

Vaše myšlenky běhají sem a tam. Dáváte jim vinu, souhlasíte s potrestáním a do toho vaše srdce křičí dost. Jsou to jen obyčejní lidé!! Za nic nemohou a vy je teď odtrhnete od jejich kořenů a seberete jim dům. To není spravedlivé! Když na další straně se dozvíte, že to právě oni během války ubili k smrti obyčejné mladé české kluky. Vaše srdce se tříští na malé kousky a vlastně nevíte, kde je ta tenká pomyslná hranice spravedlnosti. A co když celou tuhle situaci ještě zkomplikuje přátelství a láska? Nejsilnější city, které člověk dokáže druhému dát. Pořád budete chtít trest pro všechny? Jak se k celé situaci postavíte? A jak se k ní postaví rodina Smolíkových a především František, který tak hrdě hlásil kolektivní vinu a Němce nepokrytě nenáviděl?

Historii samozřejmě známe a o odsunech Němců všichni víme. Ale zamysleli jste se někdy nad touto situací nějak hlouběji? Přiznávám se, že jsem četla snad stovky knih o válce, spoustu příběhů z koncentračních táborů, ale tohle je první kniha, která mi díky dojemnému příběhu ukázala i druhou stranu mince. Zlo nepáchají jen Němci, Rusové nebo Češi. Zlo páchají všichni zlí lidé bez rozdílu pohlaví, věku či národnosti. Kéž bychom se jednou z minulosti poučili a byli těmi lepšími.

Kniha Sudetský dům se pro mě stala právě tou, která mi ještě dlouho bude rezonovat v hlavě a na její příběh nikdy nezapomenu. Upřímně mohu říci, že je to jedna z nejlepších knih, kterou jsem doposud četla.

Autorka recenze: Markéta Pospíšilová

Jaro - léto 1945. Je léto 1945, krátce po válce. Mnohé české rodiny míří do Sudet, aby zde zabraly domy po odcházejících Němcích. Jiří a Marie Smolíkovi, společně se synem Františkem, dorazí s celým svým skromným majetkem do podh... více

Komentáře (0)