Smrtící tajnosti aneb Proč měnit to, co funguje

recenze

Čeští čtenáři Robertu Bryndzovi a jeho Erice Fosterové věnují pozornost již několik let – to je neoddiskutovatelný fakt. Zaujal je svou prvotinou (nadějná a slibná Dívka v ledu), pak (dle mého subjektivního názoru) trochu slevil s prvoplánově morbidním Nočním lovem. Temné hlubiny, třetí v pořadí, si dovoluji označit za nejpovedenější díl ze série s výše zmíněnou inspektorkou. Vyznívá nejpropracovaněji, autor se (zčásti) oprostil od některých klišé (aby se k nim později zase vracel), a přestože se tentokrát obešel bez hrůzných detailů, příběh samotný je děsivý, temný, a tak nějak nejuvěřitelnější (zdráhám se napsat nejcivilnější) ze všech čtenáři nabídnutých. Čtyřka Do posledního dechu vzestupnou linii nepotvrdila – uměle vytvářené napětí (pachatel prozrazen po cca první třetině knihy) a čtenáři po celou dobu není jasný jedině konečný počet obětí. Chladnokrevně, tedy č. 5, nebyla špatná četba. Drama, akce, spád, a tentokrát do poslední chvíle bylo proč otáčet stránky.
Smrtící tajnosti začínají Bryndzovým osvědčeným vzorcem. Vražda, patřičně krvavá, obětí je krásná mladá dívka. Erika se k případu přichomýtne cestou na božíhodový oběd (ten pochopitelně oželí), a rozběhne se vyšetřování. Jak je Bryndzovým zvykem, na přeskáčku nechává čtenáře nahlédnout do duše zatím blíže neurčeného „padoucha v pozadí“. Sleduje jeho zvrácené myšlenky, představy, snaží se najít nápovědu, která by mu pomohla odhalit mezi plejádou aktérů tohoto skrytého zloducha, vypátrat spojitost mezi vraždou a dalšími zločiny. Oproti předchozím knihám tentokráte autor počítá i s „nezasvěcenými“ čtenáři. Celkem dopodrobna zopakované Eričino CV je pro ně jistě přínosem, nicméně potenciálně obtěžující se může jevit těm, kteří se sérií prokousávají od počátku. Pochvalu Bryndza zaslouží za rozvinutí vyšetřovatelčiny osobní linie – mám na mysli stránky, které věnuje vztahu s bývalým tchánem, návratu do míst dávné tragédie. Snaha zdramatizovat Eričin milostný život je již méně povedená – zápletka tady přímo šustí papírem a jednání dospělých i dětí neobstojí ani s přimhouřením obou očí.
Zločiny, jejichž kořeny sahají do minulosti – často a na rozličné úrovni zpracované téma. Do tohoto šuplíku sáhl i Robert Bryndza, když hledal inspiraci k napsání „šesté“ Eriky. Nevedl si na výbornou, ale přes lepší průměr se rozhodně dostal. Jenom mohl více respektovat biologické limity. Víc prozrazovat v tomto směru nemůžu, kdo knihu četl, ví, co mám na mysli. Přidám tak jednu čtvrtinu (třeba i za tu burlesku, o které toho většina populace moc neví), a ohodnotím knihu čtyřmi hvězdami. Ale vůbec bych se nezlobila, kdyby si v dalším Eričině případu autor odpustil některé krkolomné dějové a vztahové propletence, bizarní jedince a pachatelem byl …. třeba zahradník.

Jednoho mrazivého rána nalezne po probuzení matka svou dceru v kaluži krve a zmrzlou na malé předzahrádce. Kdo mohl provést takovou věc – zavraždit oběť na prahu jejího vlastního domu, ještě k tomu na Štědrý večer? Po posledním... více

Komentáře (0)