Smrt jako zpestření

recenze

Většinu času chci knihy číst jen jednou, protože nikdy nejsou tak dobré, teda až na pár výjmek. Výjmek na, které se nezapomíná. A tam řadím i Harry Potter. Nejradši bych se stala hlavním hrdinou a do toho to příběhu bych se přestěhovala. A tato příležitost se mi naskytla pomocí J. K. Rowling. Autorka příběh napsala tak neskutečně bylo to, tak vyjimečné, plné napětí a emocí, že se mi tomu nechtělo ani věřit. Příběh o mladém chlapci, který přežil, jsem nikdy nepovažovala za tak zajímavý, aby stálo za to si ho přečíst, ale asi jsem se mýlila a na tuto chybu měla přijít dříve. Chtěla bych tvrdit, že tento příběh mě provázel od mala a byl mým průvodcem sedm dlouhých let, avšak to bych lhala. Byly to pouze dva měsíc, dva měsíce tak krásné, jako bych každý den pila Felix felicis. Jediné dvě věci, které by se snad daly tomuto neskutečnému příběhu vytknout, bylo časté zapomínání neviditelného pláště a umírání postav. To autorce budu navždy vyčítat, nevím jestli to brala jako zpestření příběhu, nebo jako nezbytnou oběť pro svět a hlavního hrdinu. Když to vypadalo že Harry našel konečně někoho koho by mohl považovat za rodinu, autorka ho zabila. Sirius, Brumbál, Lupin, Fred,... a mnoho dalších kdo umřeli zbytečně, ale tím vás nebudu zatěžovat. Chci jen říct že, až na to nekonečné umírání a zapomínání neviditelného pláště, stojí příběh za to si ho přečíst a užít si ho tak jako já.

Komentáře (0)