Skvělá biografie literárního génia

recenze

Jméno Mika Waltari je v literárním světě bezesporu pojmem. Tento finský spisovatel se i dlouho po smrti těší celosvětovému zájmu, jeho knihy jsou stále vydávány a čtenáři i kritikou obdivovány a ceněny. U nás se tvorbou a životními osudy Mika Waltariho dlouhodobě a velmi intenzívně zabývá PhDr. Markéta Hejkalová, která přeložila několik jeho knih a napsala též spisovatelův životopis.
O Waltarim je známo, že byl rozporuplnou osobností a k dobru autorky budiž poznamenáno, že při vší úctě, kterou k němu chová, tyto jeho stinné stránky nezastírá a nebagatelizuje. Mluví o nich zcela otevřeně, přitom však decentně, takže se čtenář dozvídá o Waltariho problémech s alkoholem či jeho krátkodobé fascinaci nacistickým Německem, současně se však tyto záležitosti dávají do širších souvislostí a hlavně je připomínán fakt, že sám Waltari o těchto svých selháních věděl a litoval jich.
Dalším velkým pozitivem této biografie je skutečnost, že Markéta Hejkalová je vynikající znalkyní finské historie 20. století, kdy si tato země prožila např. občanskou válku, poté se v tzv. zimní válce musela bránit sovětské agresi a složité vztahy s velkým východním sousedem trvaly prakticky až do rozpadu Sovětského svazu. Waltari tyto události spoluprožíval se svou zemí, neboť jako celoživotní velký finský vlastenec bolestně pociťoval všechny rány osudu, které na jeho milovanou vlast dopadaly. Waltariho tvorba byla to jisté míry právě odrazem těchto tísnivých společensko-politických poměrů, přičemž tato symbióza (Waltari spisovatel a Waltari občan, resp. vlastenec) prostupuje celou knihou, která se tak nesoustřeďuje pouze na spisovatelskou dráhu Waltariho, ale vnímá jeho složitou osobnost v její komplexnosti i určité nevyzpytatelnosti.
Jako prvotřídní odbornice na literární tvorbu finského spisovatele autorka postupně rozebírá jeho jednotlivá díla, uvádí z nich ukázky a všímá si charakteristických prvků, které se v nich objevují. Konstatuje, že vlastně neexistuje spisovatel či literární směr, ke kterému by se dal Waltari nějak přiřadit: „Ve finské ani v evropské literatuře není snadné najít obdobného či srovnatelného autora. Ani v české literatuře. S vědomím velikého zjednodušení bychom snad Waltariho mohli přirovnat k dvěma velice odlišným českým spisovatelům - ke Karlu Čapkovi (1890-1938) pro jeho úspěch, slávu a velkou produktivitu a na druhé straně k Jaroslavu Durychovi (1886-1962) pro patos a duchovní rozměr jeho velkých historických románů, v obou případech ovšem s vědomím, že je to srovnání jen velmi orientační a nepřesné.“ K tomu bych si dovolil podotknout, že podle mého názoru má Waltariho tvorba cosi společného s Grahamem Greenem, ovšem i v tomto případě jen velmi vzdáleně.
Waltari je ve světě vnímám především jako autor rozsáhlých historických románů, ovšem, jak autorka zmiňuje, je to částečně dáno jistým nedorozuměním. Mnozí nakladatelé totiž vydávali zkrácené překlady jeho knih, což mnohdy bylo k dobru věci, jindy však docházelo k tomu, že - ať už vinou neodbornosti či snahou o politickou korektnost - z Waltariho knih byly vypouštěny nejdůležitější, stěžejní pasáže a ke čtenářům se tak z jejich myšlenkového bohatství dostávalo pouhé torzo.
Kniha Fin Mika Waltari s podnázvem Doba, život a knihy světoznámého spisovatele je mimořádně zdařilou biografií tohoto literárního génia. Domnívám se, že autorce se podařilo bravurním způsobem dostát záměru představit českým čtenářům tohoto originálního spisovatele a pozoruhodného člověka, k čemuž do značné míry přispělo i její přátelství s Waltariho dcerou. Markéta Hejkalová se se svým náhledem na Mika Waltariho podělila s českými čtenáři způsobem, za nějž si zasluhuje uznání a velký dík.

Komentáře (0)