Sestry pod vycházejícím sluncem

recenze

Od autorky jsem v minulosti četla jen Cilčinu cestu, která se mi tehdy hodně líbila a pořád mám na TBR i další knihy od autorky, takže když jsem zjistila, že jí bude vycházet nová kniha, neváhala jsem.

Pak knihu začalo číst mé okolí a já se trochu zalekla, protože ohlasy byly spíš vlažné až negativní.
A tak jsem se do knihy pustila, abych si udělala vlastní názor.

Začátek byl poměrně hektický a notnou chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v postavách, v tu chvíli jsem si už říkala “ajaj. Ale pak jsem se začetla a byla jsem zvědavá, co mi příběh přinese.

V téhle knize nehledejte bouřlivý a dynamický děj. O tom to není.
Příběh je spíš o vztazích, o soudržnosti, sounáležitosti, obětavosti, odvaze, vytrvalosti, pochybování, beznaději, hladu, nemocích, víře, lásce k hudbě a o překonání a přežití nemožného.

Vzpomínání na ženy, které si hrůzou japonského zajateckého tábora prošly, formou knihy, mi přijde jako hezky zpracovaná pocta.

Při čtení jsem nečekala, že mě kniha vtáhne tak, že se nebudu moct odtrhnout, na to tam bylo málo již zmíněné akce, ale poselství má a je důležité.

Musím ale uznat, že mě kniha za srdce nechytla tolik, kolik by si ženy v příběhu zasloužily. Autorka psala z pozice nezúčastněného vypravěče a kvůli tomu čtenář přichází o ty bezprostřední, syrové emoce.
Sestry ale za přečtení rozhodně stojí kvůli tomu, jaké téma zpracovávají, protože já se s ním v tomhle příběhu setkala poprvé.

Ve finále tedy nejsem ani zklamaná, ale bohužel ani nadšená a tak končím s průměrným hodnocením.

3/5

Komentáře (0)