Pravdivý, vtipný a taky trochu krutý román o vztazích

recenze

Jedno lidové rčení říká, že muži a ženy spolu špatně vychází, protože každý chce něco jiného: žena touží po muži, a muž po ženě. Částečně pravdivé, částečně kruté a částečně vtipné, přesně jako knížka anglického spisovatele Rory Dunlopa „Co jsme si neřekli“ (orig. What We Didn´t Say, 2016), která se právě objevila na pultech českých knihkupectví.
Jack a Laura, spokojený manželský pár, který se dal dohromady tak trochu jako z červené knihovny. Ona coby studentka se zamilovala do svého profesora a bylo to. Generační rozdíl nehrál nijakou roli, vše bylo úžasné a parádní. Tedy všem se to tak jevilo, dokonce i našemu zamilovanému páru. Jenže každý je tak trochu herec, který se tváří spokojeně, protože je zbytečné otvírat témata, která nejsou zrovna příjemná, když svět se vám jeví tak barevný a slunečný. Ale stačí malé „ješitné podezření“ a najednou témata uzavřená pod desatery zámky v hlavě nejsou už tak zbytečná, nedůležitá. A to se právě před lety stalo. Jack coby psychoterapeut vydal knihu a při jejím křtu si všimnul excentrického a mladšího muže, který se velmi důvěrně točil kolem jeho Laury. Je to uznávaný, obdivovaný a bohatý světoznámý moderní umělec. A toto je to malé „škobrtnutí“, jenž spustí lavinu podezření a výčitek, která vyústí až v dvouleté odloučení a žádost o rozvod.
Kruté i vtipné, jak jsem napsal už v úvodu. Taková je skutečně tato skvěle napsaná kniha, která i takovou událost jako je rozpad manželství, tedy milostného vztahu, nebere jako úplnou tragédii, kterou nelze popsat jinak než nekonečnou depresi a smutek. Kdepak, je to deník napsaný mužem, k tomu mužem, který zrovna neoplývá sebejistotou. Je mu padesát, kariéra je v háji, bez dětí, manželství v troskách… Chudák jeden se teď pere s tím, kdo udělal chybu, a jestli lze chybu ještě napravit. A v tom se R. Dunlop neskutečně skvěle vyřádil. Ironie a sarkasmus velmi jemně vpletené do textu nezaměnitelně zanechávají v příběhu svoji stopu.
Jacka lze vidět jako typického „trubce“, který si za vše může sám, ale i jako chudáka, který se plácá od ničeho k ničemu a neví, co se svými city dál, až je vám ho líto. V tom je kouzlo příběhu, ve kterém lze vyzdvihnout jeho lidskost, přirozenost. Protože v citech je „nepřekonatelná propast mezi slovy a pocity“. Kniha vyšla v ediční řadě Inteligentní romány pro inteligentní ženy, ale jako ve většině případů je to titul určený všem čtenářům dobré literatury, bez rozdílu pohlaví. Jen možná každé bude jinak sympatizovat s hrdiny.
V překladu Květy Palowské vyšlo v nakl. Domino na jaře 2017.

Komentáře (1)

16.05.2017

banánovépyré

Z toho, co si lidi neřeknou, jsou vždycky ty největší problémy a nedorozumění. Protože máme pocit, že víme, jak se ten druhý cítí, ale víme prd, že víme, jak přesně to myslel, tak jsme pak dotčení a ublížení a vytváříme si absurdní svět domněnek a polopravd, namísto toho, abychom se zeptali, mluvili, mluvili. Vztahy jsou těžké a absurdní a tahle knížka skvěle popisuje, jak to my lidi se vztahy a komunikací máme. Souhlasím se vším, co bylo v recenzi zmíněno. Kniha je skvěle a vtipně napsaná, plná bonmotů a ironických poznámek, člověk se pobaví, lecos si uvědomí, jo, třeba i tu nepřekonatelnou propast mezi slovy a pocity - aspoň o trošku víc :)