Atraktivní román, který se doslova čte sám

recenze

Znesvětitel (2017) / Boboking

Přiznejme si, obal prodává. Jestli toto přijmeme, pak kniha „Znesvětitel“ už jen pro tento důvod musí být hitem. Když k tomu připočteme i atraktivní obsah, který se doslova čte sám, pak tento britský detektivní thriller je kandidátem na bestseller českých čtenářů.
„Znesvětitel“ (orig. Sacrifice, 2013) je dalším případem detektiv seržanta Marka Heckenburga, kterého můžeme znát z knihy „Stalkeři“, jež u nás vyšla v loňském roce. Patří do elitního oddělení pro vyšetřování sériových vražd při Národním kriminálním útvaru. Prostě policejní elita, která se zabývá pouze těmi nejzávažnějšími zločiny. A že tento případ do tohoto rámce zapadá, je jasné od první prvního zločinu. Na vánoce najdou policisté v bývalé továrně na zdi ceduli s nápisem „hou, hou, hou“. Vše vypadá jako nemístný žert, dokud si ale nevšimnou, že ta zeď tu vlastně ta úplně nepatří. A když ji zboří, najdou v bývalém krbu mrtvolu muže v santaklausovském převleku zazděného zaživa. Na sv. Valentýna je zase v noci na upuštěném parkovišti zavražděn v choulostivé pozici milenecký pár šípem, jež určitě ale nevystřelil Amor. A nikde žádné stopy, žádné důkazy, prostě nic. Nic, co by oběti spojovalo, nic čeho by se policie mohla chytit. Jen ta podivnost spojující vraždy se svátky. A tak zatímco občané se těší na volno spojené se svátky, Heckenburg, neboli Heck, a jeho vyšetřovací tým se děsí toho, na který svátek vrah, či spíše vrazi, zaútočí, aby tento symbol pohody znesvětili. Z toho důvodu je brzy médii vrah nazýván Znesvětitel. A že to myslí se znesvěcováním vážně, dokazují jeho velikonoční vraždy. Hrůzné, krvavé, že i ostřílení policisté „vyklopili“ své snídaně do nejbližšího křoví.
Paul Finch je britský novinář a scenárista, který se podílel na mnoha TV projektech. Jenže dřív, než se dostal do světa šoubyznysu, býval policistou. A to na jeho knižní tvorbě jde jasně vidět, v kladném slova smyslu. Heck a jeho kolegové v příběhu sice vystupují jako policejní elita, ti nejlepší z nejlepších, přesto Finch je nevyobrazuje jako „nadlidi“, ale policisty, kteří musí mít i dost štěstí, aby případ vyšetřili, kteří i přes všechno elitářství jsou jen jedním z koleček v přebujelé byrokracii, kteří prohrávají válku s nenasytnými a arogantními lidmi z médií atd. Stylem se kniha tím dost liší od amerických krimi seriálů typu „Kriminálka Miami“ atd. Moderní technologie, DNA, či jiné zázraky soudobé vědy, zde nehrají prim. Ten je stále na lidech, na jejich úsudcích a schopnostech. A na tak trochu přehlížené policejní rutině nekonečného sledování, procházení starých případů, databází zločinců atd. To vše P. Finch dokázal čtenářům předložit v brilantní podobě. Osobně mám rád, když autor nevytváří černobílé postavy, nedělí všechny na jen zlé a hodné. A příznivci napětí, či tzv. pocitu husí kůže, určitě ocení i jeho chladnou popisnost vražd. Poutavě popsanou, přesto bez emočních „výkřiků“, prostě tak, jak na to musí nahlížet policista, bohužel jen další případ, byť sebehrůznější.
Knihu vydalo nakl. Domino na jaře 2017 v překladu Zuzany Pernicové.

Komentáře (2)

Přidat komentář

---