Poodhalme tajemství, které zná jen voda...

recenze

Vyhýbejte se tichým vodám, nikdy nevíte,
co se skrývá pod hladinou…

Tůň tonoucích je pro obyvatele městečka Beckford opravdu známá. Její historie sahá až do doby, kdy v ní byly topeny čarodějnice. Nyní je předmětem zájmu znovu a to díky úmrtí Nel Abbottové.

Nel byla během svého života touto řekou posedlá a fascinovaná. Dokonce se o Tůni tonoucích rozhodla napsat knihu a proto se snažila pro svůj příběh sesbírat různá historická fakta.
Nel je zároveň druhou obětí za poměrně krátkou dobu. Jako první se zde rozhodla spáchat sebevraždu mladá studentka a to z dosud neobjasněných důvodů.

"Ještě! Ještě!"
Zase ji svazují. Tentokrát jinak: palec levé ruky k palci na pravé noze, palec pravé ruky k palci na levé noze. Kolem pasu provaz. Tentokrát ji do vody nesou.

Vyšetřování se proto rozbíhá znovu a poklidný život v městečku je rázem vzhůru nohama. Nejen díky tomu, že se Nel nejspíš rozhodla spáchat sebevraždu na stejném místě, kde ukončila svůj mladý život i nejlepší kamarádka Neliny dcery, ale také díky podivuhodným okolnostem, které se kolem celého případu vznáší.

Do městečka se vrací také sestra Nel, Jules, aby se postarala o její dceru, která jí má za zlé, že se dlouhá léta Nel vůbec neozvala. Jules se postupně dovídá zajímavé informace, které na případ vrhají jiné světlo. Nejen, že začne své sestře konečně rozumět, ale rozhodne se přijít celé věci na kloub.

Probudil mě vzdálený zvuk: nějaká žena cosi zoufale křičela. Myslel jsem, že se mi to nejspíš zdálo, ale pak jsem sebou škubl, protože se ozvalo zabušení, hlasité, vtíravé a skutečné. A zblízka. Někdo stál u vchodových dveří.
Honem jsem se oblékl a utíkal jsem do přízemí: cestou jsem mrkl na hodiny v kuchyni. Bylo něco po půlnoci - spal jsem jen něco přes půl hodiny. Bouchání na dveře neustávalo a to už jsem slyšel, jak mě volá jménem ženský hlas, který jsem znal, ale chvíli jsem si ho nedokázal zařadit. Otevřel jsem dveře.

Do vody je druhou knihou od autorky, která do knižního světa skočila s titulem Dívka ve vlaku. Sama jsem Dívku ve vlaku ještě nečetla, ač ji mám doma na poličce nachystanou k přečtení. Tudíž nemohu porovnat jestli je Do vody lepší, nebo horší než zmiňovaná Dívka ve vlaku.
Kniha mě ovšem nalákala nejen velkou reklamní kampaní, ale také svou anotací a v neposlední řadě naprosto skvostnou obálkou.

Obálka knihy je totiž velice nápaditá a originální. Záběr pod vodu spolu se vzduchovými bublinkami, použití barev a nenásilně vloženého názvu je prostě skvělou prací a já autorovi tleskám.
Kniha je rozdělena na čtyři části a odehrává se od srpna do ledna.
Každou pomyslnou kapitolu nám zde vypráví jiný vypravěč, celkem jsem jich napočítala až šílených deset, nicméně je dost možné, že mi nějaký z vypravěčů v tom množství utekl.

Přesně počet "hlavních postav" je kamenem úrazu celé knihy. Ze začátku je čtenář vhozen přímo do děje a postavy se zběsile střídají, což celému příběhu bohužel ubírá na kvalitě. Orientovat se v deseti postavách, přičemž každá z postav vypráví svůj příběh je opravdu složité a ze začátku jsem se mezi jmény opravdu ztrácela.

Co se však Paule Hawkins nedá upřít je opravdu skvělý vypravěčský um. Ospalé městečko, ve kterém se opět utopila další žena, všudypřítomná řeka a neustálý déšť ve vás probudí fantazii a děj knihy se před vámi bude zjevovat, jako kdybyste se dívali na televizi.

Od knihy nemůžete očekávat akční vyšetřování plné neskutečných zvratů. Celá kniha působí pomalu a plynně jako voda v řece a právě proto se mi líbila.
Po poměrně zmatečném začátku, kdy si čtenář musí zvyknout na všechny postavy, si uvědomí, že všechno do sebe krásně zapadá zhruba stejně, jako kdybyste v neděli odpoledne skládali puzzle s hrnkem čokolády v ruce. Žádný spěch, pěkně pomalu a v klidu. A přesně taková je kniha Do vody.

Jak už jsem psala, při čtení knihy nebudete šokování nad množstvím zápletek, to určitě ne. Kniha vám nabídne příběh, ve kterém odkryjete kus historie a poodhalíte tajemství, které zná jen voda protékající Beckfordem.

I když kniha není pro každého, tak si myslím, že si své čtenáře si jistě najde. Mně se kniha líbila a okrajový čtenář bude jistě přímo nadšený.
Doporučuji si knihu přečíst a udělat si vlastní obrázek, pokud máte rádi pomalé odkrývání dávných tajemství, tak po knize určitě sáhněte.

Komentáře (0)