Pohádka k zamyšlení

Někde jsem nedávno viděla citát, něco v tom smyslu, že pokud čteš jenom to, co čtou ostatní, budeš i přemýšlet vždycky pouze tak, jak přemýšlejí oni. Když jsem tu větu teď znovu hledala, vyskočil mi jako její autor Haruki Murakami. To mi teda připadá hodně ironické, vzhledem k jeho prodejnosti.

Mířím nicméně k jinému spisovateli, k jinému příběhu.

Pohádka současného dánského autora Jonase T. Bengtssona pracuje v podstatě s podobnou myšlenkou. Otec odmítne dát svého syna do školy, kde by z něj vychovali dalšího poslušného, konformního občana, a sám mu dává lekce z různých oblastí, přičemž ho záměrně směruje proti církvi, proti politikům, proti vzdělávacím institucím – málem proti všemu, v čem každé jiné dítě vyrůstá bezpečně jako ve vatičce.

Tento přísně vyhraněný světonázor vyvažuje krásně prostý, dětský svět chlapce. Klouček si některé věci prostě vysvětlí po svém. Během procházky po lese mu otec vykládá, jak se lidé odcizili přírodě, on naslouchá a zaznamenává, ale v podstatě to nijak nereflektuje a v konečném důsledku ho asi spíš trápí myšlenka, že by se tady mezi stromy mohli skrývat skřítci, co žerou malé děti.

Přestože mě ani v nejmenším nezajímají žádná reformní úsilí, snahy směřující proti establishmentu, či zvrácenost církevních dogmat, v Bengtssonově románu je všechno tohle přítomné snesitelným, stravitelným způsobem právě proto, že na to hledíme očima malého kluka, který tyto názory nakonec ani v pozdějším životě nikdy celkem nepřejímá. Způsobu podání bych asi vytkla jistou klišovitost, na druhé straně, pro hodně lidí to asi udeří na tu správnou strunu. Strunu, kterou nemám. Mě stav světa a společnosti netrápí.

Mě nejvíc bavila první část, chlapcovo dětství. Protože dětství obecně mě baví. Každopádně zbytek knihy není o nic méně čtivý. Bengtssonovy věty nejsou nikdy příliš košaté, jeho výrazivo se drží při zemi, lyričnost je spíš obecně v atmosféře než v konkrétních scénách. Spisovatelská zručnost dokonale zjevná – o vytříbenosti bych asi nemluvila, ale Bengtsson umí škrtat, vyhýbat se zbytečnostem, a to je v dnešní době skutečně velmi vzácný jev. Jemu se kromě jiného právě tímto podařilo napsat něco kvalitně, a přece čtivě. Umění, ne?

Přinejmenším já už většinou nečekám, že by se mi něco, co vyšlo v Odeonu, četlo s takovou lehkostí.

Mně doteď celkem provokují ty jeho myšlenky, tedy nejspíš otcovy, řekněme, ne Bengtssonovy. Nepřipomíná to konec konců tak trochu jalovou revoltu průměrného pubertálního období? Co bychom z toho měli, kdybychom všichni přemýšleli jinak? A co to vlastně je, být sám sebou? Člověk je tvor společenský, už samo slovo společnost naznačuje, že se snad vytváří a udržuje spíš na základě podobností, toho, co máme společného, než nějaké vyhrocené individuality. Ne?

Nevím. Normálně bych o tom nepřemýšlela a popravdě se mi ani teď moc nechce. To jsou jenom dozvuky po knížce, jak se občas stává...