Podivný případ Zeldy Fitzgeraldové

recenze

Tyto beletrizované životopisy zrovna moc ráda nečtu. Buď beletrie, která se nijak jinak netváří, nebo životopis, jako literatura faktu. Přestože některé tyto mixy mi svého času přirostly k srdci (především Nahý jsem přišel na svět, o Augustovi Rodinovi, to byl čistý zásah), pořád k nim chovám značnou nedůvěru.

Známý, jehož úsudku věřím, byl z knihy Z jako Zelda nadšený a říkal, že toto je jednoznačně nejlepší literární zpracování životních osudů manželů Fitzgeraldových, s jakým se dosud setkal. Podlehla jsem, přečetla si taky. Nadšení nesdílím. Ale taky jsem nijak netrpěla a výhrady jsou spíš osobního charakteru.

Třeba to, že mi Zelda s odpuštěním trochu lezla na nervy. Možná žárlím? Možná je to tím, že už během dětství a dospívání to zjevně byla prostě přesně taková bláznivá, divně krásná, úctu, obdiv, i pohoršení budící holka, jaká by se se mnou ve škole určitě nebavila? Nevím. Lezla mi na nervy. Tehdy i později.

Krom toho, já jsem celkem spořádaně žijící člověk, snad až neurotický, když jde o určité detaily, a byla bych na ně nejradši řvala, proč si neodloží něco bokem, když Fitzgeraldovy příjmy jsou tak nestabilní, a že se vůbec paní diví, že ji přepadnou střevní problémy (takových rozměrů, že je to při jejím jindy bouřlivém společenském životě hodně krutý trest), po těch deseti prochlastaných letech.

A asi také proto se mi hodně líbilo, když se v Paříži rozhodla něco málo napravit, začala chodit na balet a vrhla se na to s takovou vervou, že se vskutku brzy propracovala na profesionální úroveň. A, ano, i v tomto bylo cosi šíleného, cosi krajně nesmlouvavého a extrémního, co si muselo vybrat daň na její křehké psýše. To beru.

Nevyhýbám se, jak vidíte, protentokrát těm subjektivním hodnocením – můžete to tedy brát spíš jako úvahový článek než recenzi. Být teď objektivní, nudili bychom se. A koneckonců, to, čím se kniha dotkne vás, nejspíš také nebude stylistická vytříbenost či neotřelé metafory. Jak říkával Rolland, v knize hledáme (a v lepším případě nacházíme) sami sebe.

To bych pak mohla konstatovat, že jsem se našla v baletce, zatímco hýřivá manželka velikána mi zůstala cizí.

Dejte vědět, pokud si to přečtete, jak jste na tom. Dost by mě to zajímalo.

Dodám ještě, že (a za to jsem Fowlerové upřímně vděčná) mě kniha přivedla ke čtení Fitzgeraldových povídek. Dokonce v originálu. Překonáte-li svou lenost, jako se to povedlo mně, tyto krátké prózy nejsou složité, spojili byste příjemné s užitečným. Dostupné jsou ke stažení zdarma třeba na stránkách projektu Gutenberg.

Takto jsem objevila třeba Curious Case of Benjamin Button. Stejnojmenný americký velkofilm s Bradem Pittem v hlavní roli jste možná viděli. Já ne. Povídka každopádně okouzlující.

Fowlerovou si nejsem jistá. Fitzgeraldem ano. Ale z výše zmíněných důvodů bych stejně doporučila obé...

Když „kráska z Jihu“ Zelda Sayre poprvé poznala Francise Scotta Fitzgeralda, bylo jí sladkých sedmnáct a on měl na sobě slušivou uniformu. Psal se rok 1918 a oba se do sebe okamžitě zamilovali. Staly se z nich vyhledávané celebrit... více

Komentáře (0)