Pod vodou to žije

recenze

Sven bydlí se svou tichou, oddanou, šedou myškou Antje na ostrově. Na první pohled to tam není nijak malebné, ale hučení oceánu, vůně soli ve vzduchu, a taky to vytrvalé slunce přece jen vytvářejí příjemné prostředí. Dalo by se tady takhle klidně a spokojeně žít snad napořád.

Blíží se Svenovy čtyřicáté narozeniny. Rád by je oslavil sám, daleko od pobřeží, hluboko pod vodou, tam, kde před časem za pomocí radaru objevil velkou protáhlou věc – mohla by to být ztroskotaná loď. Podívá se na to. Je zkušený potápěč, prostě se na to v den svých narozenin podívá.

Ještě předtím ovšem na ostrov dorazí jeden berlínský pár, Jola a Theo, kteří si za nesmyslně vysokou částku najímají Svena jako instruktora potápění, a on celkem rychle pochopí, že se nechává vtáhnout do velmi nebezpečné hry…

V autě se posadila k oknu, takže mezi námi zůstalo prázdné sedadlo. Když jsem se k ní otočil, zvláštně se usmála a odhalila mezírku mezi předními zuby. Zapůsobilo to na mě, jako by roztáhla nohy. Nemluvili jsme. Nutil jsem se upírat oči na silnici.
Všechno je vůle.
Na pevnině je mlčení jiné než pod vodou. Není to normální stav, ale němý soundtrack krachu. Po čtvrthodině jsem to už nevydržel.

Sven je pragmatický typ, v některých věcech si už dávno udělal jasno a život si zařídil podle svých představ. Ani láska mu nic moc neříká, jeho vztah s Antje je spíš účelový. Po Jole touží, ale radši by si zachoval dobrou pověst a profesionální přístup, takže její svádění víceméně ignoruje.

Muž si v průběhu života zvykne na to, že s ním ženy až na pár výjimek spát nechtějí. Žena může naopak předpokládat, že se s ní teoreticky chce vyspat každý muž. Dnes přemýšlím o tom, co muselo pro ženu jako Jola znamenat, že jsem ji odmítl. Je opravdu možné, že osud ode mě v tu chvíli žádal, abych to dotáhl do konce? Otázky, na které nelze odpovědět, jsou předurčené k tomu, aby se neustále vracely.

Jola je seriálová herečka toužící po velké roli. Theo se kdysi proslavil jako spisovatel, teď už ovšem hodně dlouho nic nenapsal a žije z jejích peněz. Za přízeň mnohem mladší a navíc tak atraktivní ženy by mohl být vděčný, místo toho se k ní chová skutečně hrubě. Není divu, když si Jola najde milence – když se vrhne do náručí vášnivému, čerstvě zamilovanému Svenovi…

Něco tady nesedí, že?
Na tom je to taky do značné míry postavené.
Věříte věcnému, logicky uvažujícímu Svenovi, nebo Joliným deníkům?

Pokud jste četli Zmizelou, asi v tomto směru nezaváháte ani na chvíli – v tomto směru nic nového. Každopádně tento příběh je o něčem trochu jiném a především je úplně jinak napsaný. Ačkoli to nemám ve zvyku, docela podrobně jsem rozepsala děj. Ale kdyby šlo o to, co na Juli Zeh nejvíc obdivuji, rozhodně to nejsou její syžety. Uchvacuje mě ten naprosto jedinečný styl.

I za témata má u mě plný počet, je mi víc než sympatické, jak se nesnaží schovat za předžvýkané etapy dávné i novější historie a prostě řeže do živého.

Ale ten styl hlavně. Pokud jde o příběh, konec mi přišel trochu zbytečně překombinovaný, nějak jsem jako čtenář byla nespokojená, ovšem stejně to je jednoznačně za pět hvězdiček. Je málo současných spisovatelů, kteří by takhle uměli psát. Ohromovalo mě to. Věta za větou, přesné a řízné, někdy až nelítostně pravdivé postřehy podané málem poeticky.

Je to literární zážitek. Vřele doporučuji.

Ježíši, málem bych zapomněla, je tam jedna skvělá postava, je to gekon. Od začátku do konce skvělá role. Jeho mikropříběh má zajímavé vyústění, ale to by byl spoiler. Takže – čau!

Komentáře (0)