Opravdový PSYCHOthriller

recenze

„To, na co si pamatuji, bych radši zapomněla. Čtyři pihy. Oči, které nejsou černé, ale modré, doširoka otevřené, pět centimetrů od těch mých. Hmyz hryzající do hladké, hebké tváře. Štěrk v zubech. Na tohle si vzpomínám.“

Kniha Černooké Zuzany je opravdu PSYCHOthriller a já vám garantuji, že po jeho dočtení si určité pasáže projdete znovu. A budete v šoku z toho, co už budete vědět, a jak působily některé věci nenápadně a normálně. A stránku před Epilogem si přečtete minimálně šestkrát. Příběh se do mě nesmazatelně vryl a ještě v noci po dočtení jsem chodila kontrolovat svou dceru, zda je v pořádku v postýlce, a zamilovaně jsem ji pozorovala. Z čehož měl nesmírnou radost manžel, protože jsem ho pokaždé vzbudila.

Nečekejte žádný pozvolný začátek. Takřka v každé kapitole je odjištěna bomba, místy i atomovka, v podobě nějakého šokujícího odhalení. Julia Heaberlin používá velice silné a reálné dialogy, díky kterým příběh pěkně plyne.

Velice se mi líbila určitá malebnost a poetické spojení masového vraha s květinami, koster se Zuzanami. Připomínalo mi to pilotní díl „Castle“, kde je také plno květin, vražd a knih. Svou podstatou a spojením s forenzní antropologií se ale nejvíce blíží seriálu „Bones“, který u nás známe jako Sběratelé kostí.

„Zvedá ruku, ale váhá, zda se dotknout mé pálící tváře, protože je to až příliš blízko mé jizvy, trvalé značky, od granátového prstenu, který patřil jedné z koster. Dárek od Zuzany, která nechtěla, abych na ni kdy zapomněla.“

Nedokážu se rozhodnout, jestli mě víc bavila dospělá Tessa nebo zničená Tessie těsně po útoku. Oba časové úseky byly velice silně a dobře napsané a já jsem jen žasla, jak byly výborně propojené a odhalovaly dávná i současná tajemství takřka zároveň. I v životě je vše propojené a na minulost narážíme na každém kroku. Autorka skvěle rozdělila knihu na tři oddíly, ve kterých se proplétají úhly pohledu současné a minulé, což se tady opravdu skvěle hodilo. Víc vám nenapíšu, abyste nepřišli o překvapení. Ale je to pecka.

V podstatě v knize není postava, která by mi nepřirostla k srdci. Nic není černobílé. Snad jen „Netvor“ je skutečným zlosynem, i když by jím nemusel být. Ale jak poznáme netvory mezi námi, pokud všichni hrají hru a nosí masky? To jsou otázky, na které nikdy nedostaneme odpověď.

Velmi oceňuji práci překladatelky Bohuslavy Novákové, která se do toho nebála jít a přejmenovala v rámci kontextu třapatku srstnatou na černookou Zuzanu. Své důvody vysvětluje v závěru knihy. A já jí tleskám, protože se s tímto příběhem popasovala dobře. Byl to myslím, docela překladatelský oříšek. („Kolik třešní, tolik višní.“) Ale stojím za ní, protože jinak bychom asi všechno nepochopili a přišli o skvělý zážitek. Takže díky za skvělou práci.
Černooké Zuzany určitě doporučuji k přečtení, protože se jedná o neobyčejnou knihu, která v sobě snoubí vědu, duchovno, umění, vraždy, pravdu, svědomí a lásku. Autorka ji má báječně propracovanou a promyšlenou a musela provést rozsáhlý výzkum, což dokazuje i její „poděkování“ všem zúčastněným v závěru knihy. Fikce postavená na faktech a moderní vědě – takové knihy mám ráda.

A jedna obrovská pravda na závěr:
„Myslela jsem, že tu bude víc lidí. Kde jsou všichni ti, co pokřikují na Facebooku?“
„Na pohovce. Pokřikují.“

Komentáře (0)