Nedbalá vražda na Severních blatech

recenze

Severní blata (2004) / DaveBukowski

Holberg, stařec bez rodiny a bez přátel, je nejspíš daleko větší parchant, než se na první pohled zdá…

---

"Na mrtvole ležel lístek se vzkazem psaným propisovací tužkou. Tři slova, kterým Erlendur nerozuměl."

Všechno začíná vraždou. Typická islandská vražda, jak rád říká komisař Erlendur. Nedbalá. Tělo starého muže je nalezeno v jeho vlastním bytě a na místě není jediný náznak alespoň pokusu zločin zakrýt nebo svést policii ze stopy. Zdá se, že vrah popadl popelník a praštil s ním starce do hlavy. Popelník. Úplně obyčejná vražda. Tedy aspoň zatím.

Zápletka se komplikuje ve chvíli, kdy je v zásuvce psacího stolu zavražděného nalezena fotografie náhrobku děvčete, které zemřelo v pouhých čtyřech letech a v paměti počítače, a teď bacha, pořádná kupa pornofilmů. A ještě k tomu tým komisaře Erlendura vypátrá obvinění, jemuž Holberg - mrtvý muž - musel před desítkami let čelit. Podle všeho měl Holberg znásilnit ženu, ale nikdy si svůj trest neodpykal. Vina mu totiž nebyla dokázána.

Holberg nebyl svatoušek, to už je teď všem jasné. Co však skutečně stálo za jeho vraždou, to policistům zůstává záhadou. Navíc je tu ten vzkaz - tři slova, která můžou znamenat spoustu věcí.

Severní blata je označována jako nejlepší nebo přinejmenším nejznámější kniha Arnaldura Indriðasona. Já jsem s ním pomocí téhle knížky setkal úplně poprvé, ale pokud jsou Indriðasonova ostatní díla aspoň trošku podobná, musím říct, že tenhle chlap píše velmi temné příběhy. Temné, depresivní a ponuré. A teď to nemyslím tak, že se většina pasáží odehrává v noci, že hlavní hrdina je zarytý ochlasta, že každou kapitolu se nalezne nějaká mimořádně hnusná mrtvola nebo že z každé postavy je na konci naprostá svině. Severní blata vás dostane spíš tím, jak obrovský dopad může mít jedna ošklivá událost na životy nemalé skupiny lidí. Když se zpětně ohlédnete za motivem pro Holbergovu vraždu, zjistíte, že vám je jistých osob opravdu líto. Proto bych se vlastně nebál označit knihu i jako poněkud smutnou.

V podobných ohledech musím před autorem smeknout, protože podtext, který s sebou kniha nese, má opravdu sílu, a tím se liší od řady mnoha naprosto povrchních skandinávských detektivek.

Na druhou stranu, s Indriðasonem jako vypravěčem už mám problém. Celou dobu jsem se zkrátka nemohl zbavit pocitu, že jeho styl psaní je jakýsi mdlý. Všechno, co bylo v příběhu dobré, mě při čtení nechávalo naprosto chladným a už vůbec jsem necítil touhu se k příběhu vrátit. A to je zatrápeně velká škoda, protože tohle mohlo být doslova pohlcující čtení.

(Další výtka je v závorkách, protože se ke knize jako takové úplně nevztahuje. Hrozně mě iritoval překlad paní Heleny Smolakové, jež se jednoduše rozhodla, že si tam úplně všichni budou tykat. Proč taky ne. Když si policista a obyčejná žena, kteří se nikdy předtím neviděli, při výslechu naprosto bez ostychu už od začátku tykají, působí to zcela přirozeně… Přitom jsem už jednou držel v ruce Indriðasonovu knihu, kde bylo na začátku výslovně podotknuto, že na Islandu jsou prostě normy tykání a vykání velmi odlišné, a proto jsou v knize upraveny.
To jen tak na okraj.)

Netvrdím, že se vám kniha nebude líbit. Když nad tím přemýšlím, i mně se líbila, ale jediná vzpomínka na ní, která mi v hlavě zůstane, bude jen, že to mohlo být ještě daleko lepší. Jak jsem však pozoroval ohlasy ostatních čtenářů, jsem jeden z mála.

A teď se jdu kouknout na filmovou adaptaci, která má být tak úžasná.

68 %

Za recenzní výtisk míří mé díky nakladatelství MOBA!

Více recenzí najdete na: dave-bukowski.blog.cz

Komentáře (4)

Přidat komentář

---