Název, který slibuje něco, co neexistuje

recenze

Téma druhé světové války mě velmi zajímá. Autentické příběhy lidí, které tu tragédii prožili a mají o čem vyprávět mě vždycky fascinovaly. Takže když jsem našla Lásku na černých perutích, rozhodla jsem si to přečíst. Tak trochu jsem doufala, že to bude něco na způsob Petra a Lucie, jenže to byl naprostý, ale naprosto naprostý omyl.

Název knihy, její anotace a obálka slibují něco, co neexistuje, a prodávají zbytečný a hloupý příběh, který má pro autorku jistě velkou sentimentální hodnotu, ale jehož knižní hodnota je takřka nulová. Už jenom samotný název neskutečně klame. Není to žádná láska na černých perutích, ale láska na papíře, která je tak přehnaná, až se vám z ní chce zvracet. Díky bohu má kniha jenom 75 stran, takže jsem s ní byla hotová velmi rychle. Možná to bylo i tím, že jsem některé odstavce přeskakovala. Proč?

Broučku můj!

Nic jiného Ti nechci napsat, než že se mi po Tobě ukrutně stýská, že Tě mám šíleně rád, že bych chtěl teď od Tebe slaďounkou pusinku, že chci, abys byla mojí paní. Že jsi jedinou bytostí, kterou mám na světě rád, že jsi pro mě vším, sluncem, hvězdou mi zářící, životem, útěchou, nadějí a že chci jen Tebe, Tebe, nebo nic. Že bych věčně chtěl, aby to, co jsem Ti dal já, tu poctivou lásku, to vše, co jsem Ti mohl dát, to upřímné slovo, tak bych chtěl, abys dala Ty to samé mně, že bych chtěl, abys mě měla strašně ráda, ráda opravdovou čestnou láskou a ještě Ti chci napsat, že jsem si mé oči, až po samý okraj naplnil Tebou, Tvým obrazem a že Tě vidím při každém kroku stále všude.
(Ladislav)

Tohle si vynásobte 70krát a máte celou tuhle knihu. Není to nic, než snůška výše ukázaných sladkých keců, soupis toho, co se vypěstovalo na zahradě a co se musí koupit, to celé proložené občasnými temnými poznámkami o "zuřící válce" a odstavci vypravěče, které jsou prosté a naivní.

Mezi samými "Broučínku, samou láskou Tě sním" a "Pusinko, hrozně Tě miluju" nezbývá pro nějakou výpovědní hodnotu žádné místo. Takhle kniha je prostě a jednoduše brak, a to i přesto, že jsem si moc dobře vědoma, že se v ní jedná o skutečných lidech a že se to celé skutečně stalo. Je to sice smutné a skutečné a všechno, ale to celé se mělo dostat tak maximálně do rukou vnoučatům a ne do knižní podoby.

Na konci jsem měla pocit, že jestli ještě jednou uvidím slovo Iruna nebo Milunilinilininka, vyhodím z okna celou čtečku, bez ohledu na všechny ostatní dobré knihy, které v ní jsou. A to jsem, prosím, četla asi jenom hodinu a půl.

Iruna byla doma a snažila se zařídit, nazdobit a zateplit jejich hnízdečko, na které se tolik oba těšili. Dny ubíhaly jeden za druhým, sem tam se střílelo, ale zatím jenom v noci. Láďa pracoval, v práci byl spokojen, ale pracoval povětšinou celý den, a tak chodil domů až večer. A Iruna mezitím upravovala jejich hnízdečko, stále si něco vymýšlela, šila, zkrátka se starala, aby si žili jako v ráji. Nebylo to zase až tak růžové, to zdaleka ne. Začala zuřit 2. světová válka, ale zatím tam, kde žili, byl povětšinou klid, jen v noci slyšívali sem tam střílení.

V odstavci vypravěče, který vidíte výše, je vidět, jak tam byla zobrazená válka. Hlavně, že víme, jak strašně se milovali a že střílení slyšeli jenom v noci. Nebo že víme, že měli za války tolik a tolik slepic a že Ladislav potřebuje novou blůzu nebo že posílá fotku. Fakt skvělý.

Je to sice všechno smutné, jak válka ničila lidské životy a jak umírali nevinní, ale autorka si tenhle příběh měla nechat maximálně pro svoje vnoučata a neměla ho cpát do knižní podoby. Chápu, že pro ni, jako pro dceru Ireny a Ladislava, to má obrovský význam, ale řekněte mi, kdo by chtěl číst zamilované plky a zbytečnosti, které jsou sice z běžného života, ale jsou naprosto o ničem? Jistě, v knihách má být realita zachycená, ale vážně jsem potřebovala vědět, kolik slepic a kuřat měli na zahradě? Autenticita knize sice nechybí, ale děj, příběh, atraktivita a čtivost ano. A pak je prd platné... ehm, zbytečné, když je kniha realistická.

Když jsem knihu četla, říkala jsem si, že je ode mě možná až moc hnusné zkritizovat něco, co se skutečně stalo, zkritizovat jednu rodinnou tragédii, zkritizovat skutečné vzpomínky a skutečné dopisy mezi dvěma lidmi. Ale pokud se tohle nemělo stát, autorka neměla knihu publikovat. Mělo jí v první řadě dojít, že ty dopisy jsou osobní a pro ni možná cukrování mezi jejími rodiči má obrovskou hodnotu, ale nezúčastněný člověk to neocení a bude mu to připadat prostě a jenom směšné a hloupé a nudné a otravné. Řekla bych, že je to to samé, jako kdybych tady já zveřejnila svoje zprávy z Facebooku. Pro mě možná mají hodnotu, přijdou mi hezké a vtipné, ale kdyby to četl někdo naprosto nezúčastněný, přišlo by mu to prostě a jenom jako snůška sraček. A na tom nic nemění, že paní Rýznarová zveřejnila dopisy, které byly napsané před válkou a částečně během ní. Ne, prostě ne. Takhle kniha není nic než odpad a nikdo a nic mě nepřiměje můj názor přehodnotit.

A do hodnocení nemůžu napsat ani těch symbolických pět nebo deset procent, protože kniha je ve formě e-booku, tudíž s ní ani nemůžu podložit viklavou nohu stolu nebo zatopit. Takže nula (škoda, že tady musím povinně vyplnit hodnocení a dát tu jedničku.)

Komentáře (0)