Naděje umírá poslední

recenze

Co se děje s člověkem v hlubokém komatu? Vnímá vůbec okolní svět? Cítí bolest, dotyk? Vnímá lidi kolem sebe? A co jeho rodina? Jak ta se s tím vyrovnává, když vidí svého milovaného bez hnutí ležet připojeného na přístrojích, které za něho dýchají a udržují při životě? Zde možná naleznete odpovědi.
Další kniha známé autorky, která díky své knize Levandulový pokoj nebo Přístav naděje navazuje na téma loučení a nové začátky. Prostřednictvím těchto knih se vyrovnala se smrtí svého milovaného otce.
Když knihu držíte prvně v ruce a cítíte tu jemnost obálky, vybaví se vám nejspíš něco příjemného. Něco, co máte rádi a rádi se toho dotknete. Azurová modř a hejno racků jako by symbolizovali volnost ducha, která ke knize patří. Což sami pochopíte až při samotném čtení.
Příběh sám o sobě je pak trochu chaotický, než vám vše zapadne do sebe jako kousky skládačky.
Poznáváte tři hlavní hrdiny - Henriho, Eddie a Sama. Henri se jedno dne dozví, že má syna a pokud by ho chtěl poznat, má přijít k jeho škole v určitý den. Jenže nic nedopadne tak, jak by mělo být. Henri po záchraně malé dívky upadne do komatu a je převezen do nemocnice. V jeho dokladech najdou lékaři list, že pokud by se mu něco stalo, mají kontaktovat jeho dávnou lásku Eddie. Jenže ta o ničem takovém nemá ani tušení a tak zažije šok, když jí to oznámí. Do nemocnice přesto přijede a tak zažije další, když zjistí, že Henri měl syna. Jak to, že jí o něm nikdy neřekl?
Sam, malý velký muž je u svého otce v nemocnici i přes zákaz své matky. Není jako ostatní lidé, protože cítí a vnímá život a své okolí jinak. Vidí je prostřednictvím barev, zvuků a tak ví, kdy jeho otec je u něj a kdy opouští své tělo. Pozná i dívku Madelyn, která je stejně jako Henri v komatu a nikdo neví, co s ní bude. Nikdo neví, co má ráda, co ne a co by ji mohlo vrátit mezi živé. Její rodina zemřela při autonehodě a jen ona přežila.
Tak se tihle naši hrdinové setkají. Místo nemocnice není veselé, ale díky nim pochopíme, co je v životě důležité. A můžou Henri a Maddie opravdu něco cítit? Mohou žít v tom svém vnitřním světě jiné životy, než které žili ve svém těle? Co když existují i jiná rána, jiné lásky a bolesti, kdybychom se rozhodli jinak? A probudí se někdy?
Po téhle knize jsem sáhla už jen proto, že jsem četla Přístav naděje. Autorka mě zaujala stylem psaní a také tím, že její romány se odehrávají převážně v Paříži a Bretani.
Při prvním čtení jsem lehce prozřela, protože jsem čekala jiný příběh, než jaký se nakonec přede mnou otevřel. Chvilku mi trvalo se začíst, ale když už jste začali chápat, nešlo odložit. Na stránkách se odvíjí silný příběh. Občas jsem si v duchu říkala, že tu knihu nenávidím. Co mi to dělá? Udeřila na tu strunu duše, která měla zůstat netknutá. Bolelo mě občas číst a v jednu chvilku jsem pro slzy neviděla na stránky.
Nebylo tam ale jen to smutné, i když celá kniha má takový melancholický náběh. Chcete, aby Henri i Madie žili, ale přesto tušíte, že to možná tak nebude. Cítíte lásku Eddie i její vnitřní boj. Chtěli by jste obejmout Sama, když sedí u lůžka jednoho z nich a čte z oblíbené knihy.
Doufáte a hledáte odpovědi. Možná je naleznete na konci. Jedno ale pochopíte. Život je jedno velké překvapení a dar, který nesmíte promrhat. Radujte se z maličkostí. Nezapomínejte na lásku svých bližních a nezapomínejte se rozloučit a říct jim, že je milujete, i když ve vás kypí vztek. Možná je to to poslední, co někomu řeknete.

Komentáře (0)