Na ostrově se vám bude líbit

Šestnáctiletý kluk ztroskotá na exotickém ostrově se svou učitelkou angličtiny. To zní skvěle, ideální knížka na letní dovolenou. Nepřemýšlet, oddychnout si. A to opravdu sedí. Stejně je však na ní něco zvláštního.

Já jsem to četla ještě loni, když to vyšlo v Americe. Kolem knihy byl takový poprask, že se to prostě nedalo přehlédnout, a taky bylo jasné, že Tracey Garvis Gravesová svým románem vytvořila další malý milník v takzvaném self-publishing. Poté, co ji odmítlo několik nakladatelství, pustila se do toho Tracey na vlastní pěst. Brzy se její prodeje začaly počítat na statisíce a vydavatelé si rvali vlasy.

Co je na tom jinak ne zrovna originálním příběhu tak nezvyklého? Nevím. Já jsem si myslela, že to bude prvoplánová romantika, tak obecně líbivá, s dostatečným poměrem vášnivých scén, slz a lehké tragičnosti. Hrdinům však hodně dlouho trvá, než se vůbec dotknou, o polibku ani nemluvě, a ze začátku ve svém rajském koutku země mají celkem slušné peklo – dva průměrní Američané na neobydleném ostrově, nikdy nebyli v divočině, snaží se sehnat vodu a setřást z palem nějaké ovoce, pak dokonce rozdělat oheň, ale všechny jejich vědomosti v tomto směru pocházejí přinejlepším z amerických filmů.

Ze začátku jednoduše strádají, na fyzické sbližování nemají ani pomyšlení, pokud nejde o udržení tepla během studenější noci. Jsou praktičtí a snaží se přežít. Protože jsou Američané a protože asi opravdu moc koukali na televizi, je jejich bezmoc, ale také touha po běžných věcech, jimiž se zvykli obklopovat doma, místy hodně vtipná, ba až roztomilá.

To zvíře je slepice, kterou později po dlouhém zoufalém lovu chytnou a udomácní pod jménem Slípka. Ačkoli vidina kuřecího masa je pro ně velkým pokušením, nechají ji naživu a z přítomnosti další živé bytosti mají neskrývanou radost. Je to opravdu radost ztroskotance. Chvílemi je člověku až líto.

Některým věcem jsem se smála, třeba vyplavený kufr nebo delfíni, ale jeden známý mě pak setřel, prý to není ani v nejmenším tak nerealistické, jak se domnívám. Takže nevím. Posuďte sami. Je pravda, že kromě kufru moře vyplaví taky mrtvého pilota, tak by se asi dalo mluvit ne o naivním štěstí, ale prostě o proudech, co donesou přibližně na to samé místo všechno bez rozdílu. Někoho tyto detaily nejspíš vůbec nebudou trápit, já jsem velmi racionálně založená a jakákoli logická nesrovnalost mě okrádá o spánek.

Příběh je vyprávěn střídavě ze dvou úhlů. Anna vede svou, typicky žensky řeší spoustu drobností, vrací se k minulosti, uvažuje o budoucnosti, později se trápí pochybnostmi o amorálnosti jejich vztahu. Týdžej je na tom docela jinak. Je mu šestnáct, ztroskotal na Maledivách s velmi přitažlivou ženou – může to být vůbec lepší? Jeho vstupy vás nejspíš budou bavit víc. S Annou se možná dá ztotožnit, ale Týdžej prostě baví.

Kromě pozdního fyzického sblížení mě hodně překvapilo ještě vysvobození hrdinů. Nevím proč, ale čekala jsem, že tím kniha skončí. Oni se však zachrání víceméně sami, a to už v polovině knihy, a příběh jede dál, zase celkem realisticky – média jsou ze zázračného příběhu úplně u vytržení, učitelku za vztah se žákem samozřejmě nikdo nepochválí, a rodina je taky, ač na vrchole štěstí z jejich přežití, z tohoto faktu na rozpacích.

Kniha se vám určitě hodí do plážové tašky. Spíš slečnám a dámám než pánům, to jednoznačně. Anglický originál je jinak také velmi srozumitelný, pokud byste si chtěli procvičit jazykové znalosti. Český překlad jsem jen přelétla kvůli citacím a moc mi nevoní přepis jména Týdžej, jinak to vypadá všechno úplně v pořádku. Enjoy.