Miláček už se domů nevrátí

recenze

Tohle je skvělá kniha. Literárně skvělá, společensky důležitá. Čas od času se objeví nějaká reportáž, ano, ale získat svědectví od někoho, kdo v tom krásném i krvavém chaosu jménem Afrika vyrůstal, je něco docela jiného.

Pochopíte to nejpozději ve chvíli, kdy parta děcek běží za náklaďákem od humanitární pomoci, který jim právě přivezl pár triček a něco malého jen tak pro radost. A jasné je to taky z každé zmínky kolem pobíhajících fotografů z CNN a BBC.

Jejich život je prostě někde jinde.

Vypráví nám to všechno Miláček, a ona jako první z toho smutku vybředne, když si jí vezme teta k sobě do Ameriky. Takže taky jako první pochopí, že ten Ráj asi tak úplně není ani na druhém břehu Atlantiku.

Když jsme se sem přestěhovali z Detroitu a já jsem ten hřbitov viděla prvně, vůbec jsem nevěděla, že to je místo pro mrtvý. Myslela jsem si, že to je nějaký muzeum nebo něco takovýho, prostě další zajímavý místo, kde se dějou zajímavý věci. Silnice, která odděluje náš dům od hřbitova, je hezky hladká a já vždycky přemýšlím, kam bych došla, kdybych se po ní vydala. V Americe jsou silnice jako prsty ďábla, jako Boží láska, dosáhnou všude, ale co je smutný, je to, že vás nezavedou domů.

Pak jí volá zbytek party a ptá se, jestli už potkala Lady Gaga, jestli už se fotila u Sochy svobody, jestli ochutnala všechno jídlo. Miláček mlčí, protože neví, co říct. Ne, nebyla nikde, bydlí v malém špinavém městě, kde slunce nesvítí jako doma, nic není jako doma, nemůžeš chodit celý den bosý a hrát si ve stromech, musíš jít do školy a pak čekat, až povyrosteš, a pak jít tvrdě pracovat, kamkoli tě vezmou, do pečovatelského ústavu nebo na jatka.

Pokud to zní tragicky, ano, je to docela tragické, ale jelikož je příběh skoro celý vyprávěn z pohledu dítěte, většinou se spíš bavíte.

Zastavím se před plakátama, pak se rozhodnu jít dál, když tu uvidím dévédéčka. Vezmu si jedno, co na něm stojí Salt a má na obálce Angelinu Jolie. Žádnej film s Angelinou Jolie jsem vlastně neviděla, jen vím, že může jet kamkoliv na světě a vzít si dítě, jaký jen bude chtít.

Ani se mi moc nechtělo, aby Miláček odjela, bavilo mě to africké dětství, hltala jsem každý detail. Nakonec mi ten přesun ovšem nebyl ani trochu proti srsti. Styl vyprávění zůstává velmi nápaditý, protkaný svéráznou, snad jaksi drsnější poetikou, a své pocity ze ztráty domova a všeho, co jí bylo blízké, předkládá vypravěčka z odzbrojující jednoduchostí, které rozhodně nelze vyčítat patos.

To znělo najednou zas až moc nadšeně, ne?

Co bych tomu vytkla? Místy mi to dětské žvatlání přišlo trochu pozérské. Jakože jsem dospělý a předstírám, že jsem dítě. Na druhé straně, možná je to stejná póza, jako když si dítě hraje na dospělého. Taky je to v něčem roztomilé a v něčem to trochu může lézt na nervy.

Nevím. Mě tahle kniha prostě potěšila. A dojala.

Komentáře (0)