Labyrint paměti

recenze

"Ztratíš pamět, ztratíš sebe."

Tento román o postupném ztrácení sebe sama je téměř dokonalou knihou. Téměř dokonalou proto, že mám jednu malou výhradu, ale to až později.

Dům paměti je domem s bohatou historií a nevídanou architekturou. Stává se každodenním útočištěm mnoha obyvatel s kognitivní poruchou paměti. Je to také dům velkých ztrát, a překvapivých až možná nečekaných nálezů. Za jeho zdmi se odehrávají různá životní dramata, a nejedná se pouze o drama mysli nebo vzpomínek...

Všechny postavy v příběhu byly skvěle vykreslené. Autor si s nimi krásně pohrává a nechává je postupně se rozvíjet. Poukazuje převážně na negativní stránky jejich povah. Každý totiž ve své skříni ukrývá nějakého toho kostlivce, kterého se snaží držet stůj co stůj, nejlépe navždy, zavřeného. Ne vždy se to ale povede.

Ztráta paměti a vzpomínek v ní uložených je krutá a děsivá. Bylo smutné sledovat, jak se obyvatelé Domu paměti ztrácí v chodbách svých labyrintů. Jak je těžké žít v realitě, když už reálný svět pro vás není reálný.

Jedinou výtku mám k mysterióznímu závěru, jenž byl mysteriózní až přehnaně. Ale I tak neubírám ze svého hodnocení a knihu, milí čtenáři, směle doporučuji!

Komentáře (0)