Jestli vám toto připadá bláznivé…

recenze

Šťastný život samozřejmě neznamená, že už se vám nikdy nestane nic špatného a nic nebude bolet. Pouze to znamená, že budete vědět, jak se k tomu špatnému i bolestivému postavit, přijmout to jako zkušenost a obrátit ve svůj prospěch.

Já mám tyhle věci vyřešené. Tohle je spíš něco pro mámu, která to čte pořád. A taky pořád kupuje voňavé svíčky různých barev a velikostí a dost možná taky věří, že není kámen jako kámen, některý má v sobě energii, o bylinkách ani nemluvě.

Nic proti bylinkám. Těm věřím i já.

Tahle knížka je místy hezky potrhlá, rozhodně nemíním každé ráno žehnat svému počítači a mobilnímu telefonu, nebo dokonce náhodným vozům zaparkovaným na ulici. Fakt že ne.

Ale pak je tam taky docela hodně zajímavých věcí. Pro mě jsou třeba čísla jenom čísla, vymysleli jsme si je sami, nepřijde mi pravděpodobné, že by měly hlubší význam. Na druhé straně to, jak je tady vysvětluje autorka, dokonale dává smysl. Třeba číslo tři. Nebudu to citovat, přijdu si jaksi trapně, ale oslovilo mě to.

Pak jsou tam takové kvízy sebepoznávání. Jeden například zaměřený na zjištění, co vás v životě vlastně baví a čemu byste se mohli smysluplně věnovat. Nepovažuji se za workoholika, ale mně je práce velkým potěšením, takže nějaká ta záliba je trochu cizí pojem.

„Kdybych měla k dispozici neomezené množství času i prostředků, jak bych trávila čas?“

Nevím.
Přepsala jsem si všechny otázky z téhle části a zamyslím se.

Výborný je postřeh ohledně naší verbálně orientované společnosti, jak nenormálně jsme zaplaveni slovy a jak velký význam pro nás ve skutečnosti má ticho. Zkuste si lehnout a na nic nemyslet. Jako naschvál vám bude v hlavě něco pořád vyskakovat.

Ty kameny mě tam fakt moc neberou, to mi přijde už jako příliš velký úlet. Ale promluvit si s nějakou rostlinou či stromem, to rozhodně nejsem proti, mluvím se svou pokojovou kytkou, někde jsem četla velmi přesvědčivý článek o tom, že na to svým způsobem reagují. (Moje je teda v docela bídném stavu, ale říkám jí, že je stejně krásná.)

Co podle mě dokonale vystihuje tuhle knihu – v jedné chvíli vám autorka předestře návod, jak se dostat blíže svému vnitřnímu dítěti, a je nepřekvapivě úplně potrhlý. A na závěr připojí poznámku: „Jestli vám toto cvičení připadá bláznivé, tím spíše je vám určeno.“

Možná čím méně se o tenhle druh literatury zajímáte, tím spíš byste se na něco měli podívat.

Dovolím si citaci, ačkoli není ani trochu charakteristická a rozhodně vám neposkytne představu o tom, jak vypadá celá kniha. Prostě se mi líbí. Autorka čas od času použije jako příklad vlastní život. Občas skutečně překvapivě.

Moje rodina už nejméně po tři generace podniká v pohřebnictví. Když mi byly dva nebo tři roky, prý jsem se zadívala zespodu na vyzdviženou rakev, a jelikož mi ta schránka připadala náramně zábavná a vhodná k hraní, požádala jsem tatínka, aby mě dal dovnitř. Tatínek se na mě lásky plně usmál a řekl: „ Opravdu si to přeješ?“ Zvedl mě ze země a podržel tak, abych viděla voskově bílou ženu se šedivými vlasy, oblečenou do růžových šatů, která pokojně odpočívala uvnitř. Okamžitě jsem pochopila, že je mrtvá, ani mě nenapadlo, že spí.

O smrti taky píše moc dobře. My se tomuto tématu vyhýbáme, ale kdybychom smrt přijali jako fakt, nebo se o to alespoň pokusili, viděli bychom, že právě díky tomu, že náš čas je omezený, je vůbec možné milovat, žít, a vážit si toho všeho.

Pardon za tu lekci.
Přijít byste na to samozřejmě měli sami.

Nebo měly.
Nedovedu si moc představit, že to čte chlap.
No, jejich problém.

To je všechno. Neříkám, že vám to doporučuji. Podobných knih je hodně. Některé jsou třeba i lepší. Mamince bych to koupila. Sobě určitě ne.

Komentáře (0)