Ještě jsem to já

recenze

Ještě jsem to já (2009) 5 z 5 / MartinaF
Ještě jsem to já

Alice Howlandová je vynikajcí profesorka hardvardské univerzity, která během dvaceti pěti let nasbírala nespočet informací a byla uznávaná po celém světě, jezdila na velké množství přednášek a účastnila se všech konferencí, které se týkaly kognitivní psychologie (pozn. teorie zaměřená na zpracování informací, získávání obecných poznatků a procesů chápání). Má tři dospělé děti a milujícího manžela, který také pracuje na Harvardu jako vědec.

V padesáti letech však byla Alici diagnostikována časná forma Alzheimerovy choroby. I přesto, že je to časná forma, nemoc rychle postupuje a Alice najednou musí přehodnotit svůj život, svůj vztah s manželem a urovnat spory se svými dětmi a musí najít své místo v tomhle světě.

Tuhle knihu bych si sama k přečtení nevybrala, protože neznám nikoho, kdo by trpěl touto zákeřnou nemocí. Nakonec jsem se rozhodla, že si ji přečtu, abych si udělala přibližnou představu o životě nemocných lidí a o tom, jak se s tím vypořádají i jejich nejbližší. A po přečtení jsem musela přehodnotit některé věci ve svém životě.

Alice je uznávaná padesátiletá profesorka na Harvardu, která vyučuje a přednáší kognitivní psychologii. Netuší, že za pár měsíců pozná tuto teorii na vlastní kůži, kdy všechny funkce bude postupně ztrácet. Nejdříve se Alici zhoršila paměť, vypadávaly jí slova. Než se jí podařilo vyslovit větu, tak na ni zapomněla. Zapomínala, kde nechala knihy, blackberry, přidala se ztráta orientace a nastoupily halucinace a nakonec přestala poznávat svou rodinu.

Alice byla nešťastná a zmatená, ale postupem času, kdy její mozkové buňky odumíraly, začala žít přítomným okamžikem.

Její manžel John ji hodně zpočátku podporoval, ale tak trochu mě svým konečným rozhodnutím velmi zklamal. Zato Aliciny děti mě překvapily svou láskou a touhou Alici pomoci i za cenu toho, že obětují svoje vlastní pohodlí.

I přesto, že Alicina nemoc postupuje rychle, rozhodla se, že založí svépomocnou skupinu s lidmi, kteří stejně jako ona předčasně onemocněli Alzheimerovou chorobou. Má můj velký obdiv, že tohle zvládla. Je jasné, že za pár měsíců už nebude schopná skupinu vést, ale žije teď a v tuto chvíli a na budoucnost zatím nemyslí.

Možná by se mohlo zdát, že jsem o příběhu prozradila hodně. Ale autorka v knize ukázala neúprosnost Alzheimerovy choroby a vykreslila zde to, jak nenávratně ničí lidské vzpomínky.

"S Alzheimerem se nedá smlouvat. Nemůžu mu výměnou za jména svých dětí nabídnout jména amerických prezidentů. Nemůžu mu dát hlavní města všech amerických států a nechat si vzpomínky na manžela."

Při čtení jsem měla svíravý pocit z toho, jak je tato nemoc zákeřná a jsem ráda, že jsem mohla prostřednictvím této knihy nahlédnout do mysli nemocného člověka. Je to dojemný a přesto až děsivý příběh, který ve vás po přečtení ještě dlouho zůstane.

Komentáře (5)

Přidat komentář
binysek
21.02.2014
binysek

moje kamarádka na časnou formu této strašné nemoci zemřela, moje sousedka rovněž na časnou formu nemoci zemřela- v těchto případech to jde velmi rychle, moje maminka měla něco podobného, ne však stejného, nejstrašnější pro mne je pomyšlení na to období onemocnění, kdy jak bych řekla rozum je zachován a člověk čelí té hrůze většinou sám, období, které následuje, kdy se nemocný už ve své nemoci ztratí je strašné pro jeho blízké, pro něj, který už ztratil náhled na nemoc i její vyhlídky je toto období SNAD laskavější. I já se bojím, že se mi to stane

Lensiiee
14.08.2013
Lensiiee

U nás v rodině se bohužel Alzheimer dědí. V každém pokolení ho má jedna žena. Jelikož jsem nejvíce podobná ženám, které ho měli, je velmi pravděpodobné, že si Černého Petra vytáhnu já. Vyrůstala jsem s prababičkou pod jednou střechou a později jsem se starala i o babičku. Děkuji ti za tuto recenzi. Knihu si určitě přečtu. Třeba mi poskytne do nejasné budoucnosti nový pohled.

MartinaF
27.07.2013
MartinaF

Řekla bych, že si to může přečíst i muž.

tyzik.cejka
27.07.2013
tyzik.cejka

je to i pro muže nebo je to pro ženy

Marika Vanova
20.07.2013
Marika Vanova

Tuto knihu jsem četla asi před rokem a půl a je to silný zážitek. Jsem zdravotní sestra a pracuji se seniory i s Alzhemierem. Je to krutá realita, vidím to kolem sebe a jedno je jisté, ti lidé si užívají přítomnost a o nic jiného ve styku s nimi nejde. Chce to velkou dávku trpělivosti a moudrosti, smekám přede všemi rodinnými příslušníky a pečovateli, kteří jsou s nimi 24 hodin denně.( Ale oni pak především potřebují odpočinek.)