Jako živý přenos

recenze

„Ve sportu, jako je ten náš – tvrdá dřina, málo slávy, ale přesto je populární v každém století –, přece musí být něco krásy, kterou obyčejní lidé nevidí, ale ti neobyčejní ano.“ George Yeoman Pocock

118 týdnů na žebříčku The New York Time Best Sellers a kniha roku Americké asociace knihkupců? Naprostým právem. Podle Hrdinů ve člunu se začíná natáčet i film, a pokud bude jen z poloviny dobrý jako kniha, máme se nač těšit. Navíc se vše odehrává ve vážné době 30. let a s obrovským olympijským úspěchem. A tak veslující devítka v mém osobním žebříčku předčí i oblíbené bobující Jamajčany z Kokosů na sněhu. Události v knize, jak v osobní tak sportovní rovině, mi způsobují husí kůži. Jedná se o skutečný příběh, a to sílu prožitku ještě prohlubuje. Dobové fotografie mě k postavám v knize a událostem přiblížili a já jsem si dlouho a se zájmem v knize listovala a prohlížela obličeje postav.

To vše by knize nepomohlo, kdyby nebyla napsaná s citem a talentem Daniela Jamese Browna. Bez něj bych četla jen holá fakta a nudné popisy tréninků. On však dokázal, že jsem nad osudem malého Joea dvakrát plakala a to jsem ještě nebyla ani na padesáté stránce. Nemohla jsem se odtrhnout a i když jsem věděla, jak to dopadne, a při tom, jak jsem se blížila ke konci, jsem se snažila záměrně zdržovat, abych si mohla knížku vychutnávat ještě o něco déle. To se mi ještě nikdy nestalo. Daniel James Brown mi zprostředkoval závody tak, že jsem měla pocit, že se dívám na olympijský přenos z Ria a nečtu popis událostí staré téměř 80 let. Fandila jsem a srdce mi bilo jako splašené.

„Ovšem Adolf Hitler byl navzdory Versailleské smlouvě pevně odhodlán svou zemi vyzbrojit. A zatímco většina Američanů se o dění v Evropě prakticky nezajímala, Britové byli čím dál znepokojenější. Člověka to vedlo k úvahám, zda svět znovu zakusí hrůzy jako za Velké války. Zdálo se to nepravděpodobné, nicméně ta možnost stále visela ve vzduchu jako temný mrak.“

Mám ráda historii i sport a silné osobní příběhy. V knize jsem nalezla všechno: Osobní tragédie Joea, skupinového ducha a sportovní úspěchy a prohry na pozadí velké hospodářské krize, přírodních katastrof a katastrofy zcela jiného kalibru – Hitlerova vzestupu k moci a pomalé přeměny Německa a příprav na největší konflikt v dějinách, skrytých pod maskou propagandy a pozlátka olympijských her v Berlíně, které nebyly ničím jiným než show s divadelními kulisami pro hlediště jménem svět. Vědomí, že se nejedná o fikci a že život Joea takový skutečně byl, a že Hitler vše plánoval již od roku 1933 a záměrně zneužil olympijských her pro své záměry, mě hluboce zasáhlo a nesmazatelně mi vrylo knihu do paměti. Díky přečtení se mi všechny události tak nějak pospojovaly dohromady.

Příběh je syrový, silný a opravdový. Toužila jsem obejmout chlapce, který se narodil v roce 1914 a mohl by tedy být mým pradědečkem. Bavil mě popis jeho života, tvrdé dřiny a každodenním bojem o přežití. Cítila jsem vůni cedru, se kterým pracoval, zimu a hlad. Byla jsem pak motivovaná a nabuzená. Líbilo se mi zasazení kulturních perliček do kontextu. Vy jste věděli, že King Kong je takhle starý? Já ne. A nebylo to jediné ponaučení, které si z knihy odnáším.

Knihu Hrdinové ve člunu by si měli přečíst všichni sportovní nadšenci, lidé, kteří rádi čtou literaturu faktu a lidé, kteří mají rádi kvalitní literaturu. A také všichni ostatní. Dávám jí 4,5 hvězdičky. Přece jen bych pár věcí vyškrtla…a hlavně opravila gramatické chyby, kterých bylo jako hub po dešti a které mě při čtení rušily. Jinak jsem si čtení užila a na veslování pohlížím zcela novým pohledem.

„Veslař se musí naučit a ovládnout tisíc a jednu drobnost, které pak ve veslici musí provést naprosto precizně. Jedině tak je možné rozpohybovat tři čtvrtě tuny lidského masa a kostí s elegancí a rychlostí.“

Komentáře (0)